Konečně moře

Jelikož jsme v Indonésii už nějaký ten týden a denně si stěžujeme (obzvláště pak Petra) na vysoké teploty a městský frmol, rozhodli jsme se konečně podívat k moři. Nedaleko Malangu je několik pěkných pláží, my si vybrali Sendang Biru (modrý pramen), která leží 80 kilometrů daleko, což v okolním kopcovitém terénu uvnitř přeplněného angkotu představuje tří a půl hodinové trápení. Řidič po nás bez ostychu požadoval dvojnásobnou cenu než je zvykem, nic naplat, alespoň nám slíbil, že na nás odpoledne počká a odveze nás nazpět.

Samotná pláž je vlastně přístav pro početnou skupinu tradičních rybářských člunů. Většina jich dnes slouží už jen jako atrakce a vy se jimi můžete nechat svézt napříč úžinou na ostrov Sempu, kde začíná exotika. Z několika zátok a pláží jsme si vybrali tu nejpěknější, naštěstí pro nás dokonce opuštěnou. Já když vám vidím moře, tak se neznám, máchám se v něm a je mi vše ostatní jedno. Petra je praktičtější a pustila se s vervou do dohánění opalovacího deficitu.

Oblečení jsme nechali viset na stromě a vydali se prozkoumat sousední zátoku. Naštěstí pro nás se Petra ještě jednou naposledy ohlédla a uviděla několik opic, co se nám rozhodli ukrást svačinu a oblečení. Stačili jsme je vyhnat a vše si od té doby lépe hlídáme.

Bohužel nic netrvá věčně a my se vydali domů. Čekal na nás domluvený angkot a nabídl nám, že nás za sprostou sumu (3 krát vyšší než jsme platili prve) odveze domů. My samozřejmě odmítli a tím jsme vyprovokovali hru pevných nervů. Řidič (očividně nahněvaný, protože si brousil zuby na obsah naší peněženky), vědom si velmi dobře své výhody převahy spočívající v tom, že jestli nás nesveze on, tak už dnes pravděpodobně nikdo, uprostřed lesního stoupání zastavil, vystoupil a v klidu vykouřil postupně několik cigaret. Po tomto gestu nasedl, obrátil angkot a vydal se s námi 500 metrů nazpátek, opět vystoupil a znovu si šel zakouřit.

Pak začalo smlouvání, že nás je ochoten dovézt, ale místo 30 tisíc, které jsme mu platili cestou na pláž, chce 100. Já už toho měl dost, sebral jsem batoh, vystoupil a vydal se naštvaně stopovat projíždějící auta a motorky. Řidič byl posera, oznámil nám, že i třicet mu stačí a jelo se domů.

Druhý den ráno jsem se zúčastnil oslav muslimského svátku "idul adha". Tímto svátkem si muslimové symbolicky připomínají skutek proroka Abrahama, který projevil oddanost svému Bohu, obětoval svému syna Ismaela. Alláh si Abrahama samozřejmě jen zkoušel a v poslední chvíli prohodil Ismaela za kozla, který to schytal místo něj.

Abrahamovu oběť si muslimové po celém světě připomínají před mešitami rituálním podřezáváním kozlů a býků, které věnují mešitám bohatší spoluobčané. Zabíjení nebylo moc příjemné na pohled (Petra zůstala raději doma), po usmrcení jsou zvířata naporcována a jejich maso rozdáno chudým a potřebným.

V týdnu jsme jeli na letiště do Surabayi přivítat vzácného hosta Petry kamarádku Patricii, Francouzsku, která si u nás udělala mezizastávku po roce stráveném v Austrálii. Přivezla víno a spoustu čokolády, je veselá kopa a v probíhající bujaré náladě nás napadlo odstoupit od plánovaného výletu po Jávě a vyrazili jsme společně na Bali.

Hlavním městem Denpasar jsme profrčeli rovnou do Kuty, nejznámnějšího letoviska nacházejícího se strategicky na jižních cípu ostrova nedaleko letiště.

Kuta jsou pěkné hotely s bazény a originálními zahradami, Kuta jsou ulice plné stánků se suvenýry, Kuta jsou restaurace v západním stylu se západními cenami, Kuta jsou vypelichaní psi, kam se jen podíváte. Kuta je nekonečná pláž, kterou omývají vlny, v kterých se pohupují hejna spokojených surfařů. Kuta je plná turistů, taxikářů, směnárníků, organizátorů rozličných poznávacích zájezdů. Kuta je noční život, bary a ranní kocovina. Kuta není Indonésie. Přesto se mi na pláži velmi líbilo, slibuji, že se na ni vrátím a naučím se zde surfovat.

I další místa na jižním cípu ostrova Bali stojí za zmínku. Pláž Jimbaran je pověstná krásnými západy slunce spojenými s konzumací mořských potvor v jedné z početných restaurací. Hinduistický chrám Ulu Watu, posazený na kraj útesu, obývaný opičím národem nabízí také nádhernou podívanou. Pověstný Tanah Lot, chrám vystupující z moře si šetříme na příští návštěvu.

Zažil jsem zde také první klasickou směnárenskou šmelinu. Směnárníkovi během výměny peněz nenápadně padali již přepočítané bankovky zpátky do šuplíku. Tak mne to rozhodilo, že doteď nedokážu říci, jestli mne obral nebo ne.

Na Bali se nejezdí jen kvůli plážím a surfování. Nejlepší ukázkou tradiční kultury je vnitrozemské město Ubud (pro mne zatím jednoznačně nejhezčí město v Indonésii), kam se v minulosti sjížděli umělci z celého ostrova. Bali je hinduistické a s náboženstvím se tu setkáte na každém kroku. Většina domů je postavena v tradičním zdobeném stylu, kromě obecních chrámů má i každá rodina svůj malý na vlastní zahradě. Hinduisté každé ráno než požijí první jídlo symbolicky obětují mističku s jídlem, ta potom během dne slouží jako snadná kořist všudypřítomným více či méně prašivým psům.

Stejně jako Julia Roberts ve filmu "Jíst, meditovat, milovat" vyrazila i Petra v Ubudu na jógu. To víte, že jsem byl zvědavý a šel spolu s ní. Prvně bych měl říci, že mi nedělá dobře sedět dlouho v tureckékm sedu, bohužel se to po mě vyžadovalo a proto jsem musel švindlovat. Dechová cvičení jsou prima, monotónní opakování pozic ve stylu pozdrav slunci mi taky nevadí, opakování hesel v hindu jazyce po instruktorovi mi však bylo trochu proti srsti - kdo ví, co jsme to vůbec skandovali..

Obdobně jako "wayang" na Jávě (loutkové představení eposů Mahabharatha a Ramayana) vymysleli si hinduisté na Bali !kecak". Stovka mužů sedí v několika kruzích okolo ohně a velmi rytmicky za pomoci tleskání, mávání a nekonečného opakování slova "kečak" doprovází tanečníky, kteří předvádějí výjevy z eposu.

Uprostřed města můžete navštívit opičí prales, nakrmit opičáky banány a přihlížet, jak se vám snaží uloupit něco z batohů, co máte na zádech. Po procházce pralesem se vypravte na obhlídku malebných terasovitě uspořádaných rýžových polí lemovaných palmami. Několik jich je také přímo ve městě, stejně jako po celé zemi je obdělávají lidé za pomoci moderních nástrojů jako je motyka či srp.

To je z Bali vše, nespěchali jsme a více jsme toho během týdne nestihli procestovat. Dnes už jsme opět v Semarangu a Patricia v Paříži. Zdravíme domů, sampai jumpa.

Yogyakarta a přilehlé chrámoví

Cestující v Čechách každý den ukázněně nastupují a vystupují z prostředků hromadné dopravy na vyznačených zastávkách. Za dávných časů (vaši rodiče vám to jistě potvrdí) jste ovšem mohli zastavit autobus kdekoliv po cestě, či během jízdy v travmaji počkat, až přibrzdí, a vyskočit.

Autobusy v Indonésii buďto čekají na nádraží, dokud nejsou plné a vyráží pak již rovnou ce svému cíli, anebo vyjedou poloprázdné a naplnit se je daří až během cesty. Druhý typ dálkových autobusů se přizpůsobil Indonésanům, kteří jak známo velmi neradi cestují pěšky (jsou schopni jet na motorce nebo angkotem i do sámošky vzdáleném několik desítek metrů). Stačí při nástupu zamávat na projíždějící dálkový autobus a v cíli se potom necháte vysadit co nejblíže svému domu. Mně se tento způsob také zamlouvá, ušetříte čas i peníze, které byste vynaložili na dojíždění k autobusovému nádraží.

V dálkovém autobuse existuje jakési neoficiální "mýtné", s kterým raději předem počítám do ceny lístku. Během cesty nastupují do autobusů muzikanti, chvíli vás potěší libou hudbou (libou, jen pokud máte štěstí, protože většině byste nejraději rozšlapali kytaru a zacpali ústa záclonkou) a pak vybírají drobné do misky či natažené dlaně. Takových muzikantů se během tříhodinové jízdy vystřídá průměrně pět a půl.

V pátek večer jsme dorazili do Yogyakarty, kulturního města uprostřed Jávy s velmi dlouhou historií a výsadním postavením v minulé i současné Indonésii. Byla zde vyhlášena nezávislost v roce 1945 a v prvních letech republiky plnilo funkci hlavního města. Centru města vévodí Kraton - obrovský komplex budov, paláců a zahrad, který je bohužel pro veřejnost většinu roku nepřístupný. V Kratonu bydlí sultán (chcete-li pan král), který je zároveň dědičně guvernérem provincie, a se svou rodinou dohlíží na klidný chod města. Nynější sultán je již desátým v pořadí, nepodařilo se mu ovšem zatím zplodit syna, takže po jeho smrti nastoupí na trůn jeho bratr. Sultáni živí většinou mnoho manželek a ještě více dětí. Rekordmanem byl čtvrtý sultán, který si všechny své děti podle mého rozhodně nemohl pamatovat jménem (řekl bych, že většinu by ani na ulici nepoznal), bylo jich totiž 88.

Nebyl velký problém sehnat v Yogye přijatelné ubytování. Blízko centra města najdete plejádu ubytoven všeho druhu od nejlevnějších losmenů (50 tisíc rupií resp. 100 korun pro dvě osoby na jednu noc) až po drahé hotely. Při nočních toulkách přilehlými uličkami jsme zabloudili do jedné, kde bylo nezvykle živo. Prošli jsme bez povšimnutí kolem kasičky, kam místní vhazovali vstupné a octli jsme se ve společnosti pasáků a prodejných žen. Kdo by tuto uličku někdy hledal, ptejte se po Gang Tiga.

Kromě stříbrných výrobků je Yogyakarta známá hlavně díky batice. Ta se zde vyrábí, a co hlavně, hojně prodává. Konvoje turistů přijíždí za účelem koupě pěkného obrázku či košile. K tomuto účelu je nejlepším místem Malioboro, široká a velmi dlouhá ulice, jeden obchod či krámek s batikou vedle druhého. Ulice je celý den plná lidí, nejlepší kousky ovšem najdete jinde.

Vedou k tomu dvě cesty, první sledovali naši kamarádi Marton s Csillou. Pouliční naháněč je dovedl na místo, kde se podle jeho slov vystavuje několik batikovaných obrazů těsně před tím, než jsou odvezeny lodí do Singapuru, odkud jsou expedovány dále do světa. Jedná se prý o poslední šanci, koupit bezesporu unikátní kousky a jejich cena tomu také odpovídá. Marton si vybral obraz, který obchodník ocenil na 1 a půl milionu, po krátkém smlouvání se dostali na 400 tisíc (800 korun). Tato situace je téměř učebnicový příklad toho, jak místní vytahují peníze z turistů neznalých poměru. Loď do Singapuru naložená batikou pravděpodobně nikdy nevypluje a ani se nechystala, prodavač i naháněč si vesele mnou ruce.

Naše cesta s Petrou vedla do jiného místa, kam nás dovezl becak na doporučení našeho průvodce ze sultánova paláce. Zde byly vystaveny stovky batikovaných obrazů i obrázků různých kvalit a velikostí. Rozdíl oproti Martonově obchůdku byl také v tom, že všechny měly cenu ne odvozenou od vaší schopnosti smlouvat, ale fixní právě podle velikosti a kvality. Našli jsme podobný obraz, jako si koupil Marton, dokonce od stejného umělce za poloviční cenu. Rada pro dnešní den zní: Nechceš-li, aby tvé úspory byly tenčí, vyhni se v Yogyakartě naháněči.


V okolí města lež dva starověké chrámy chráněné programem UNESCO. První z nich, Borobudur, jsme si jeli prohlédnout v sobotu. Abych pravdu řekl, vedle sopky Bromo je Borobudur jediná indonéská chlouba, o které jsem věděl něco více, ještě než jsem začal přemýšlet o cestě do této země, těšil jsem se proto skoro až dětinsky. Jak se výlet blížil, zaléval mé tělo adrenalin a ráno před výletem jsem nemohl dospat. Když nastal velký den, stačilo už jen procvičit ukazovák pravé ruky, který používám ke stisku spouště na foťáku a mohlo se vyrazit.

U pokladny nás čekal velký úkol. Zahraniční turisté platí za vstup 150 tisíc rupií, zatímco Indonésané pouhých 23 tisíc, rozhodli jsme se, že si to nenecháme líbit. Výzvou bylo i tvrzení Lisanne, naší spolubydlící ze Semarangu, která už zde dvakrát byla, a přestože mluví trochu Indonésky a vždy měla zdejší studentskou kartu, pokaždé platila dražší vstupné.

My měli v ruce Petry studentskou kartu, já žádnou zatím ve škole nedostal, takže jsem musel blufovat úplně. Použili jsme celou naši indonéskou slovní zásobu a pravděpodobně jsme zanechali dobrý dojem, protože jsme nakonec platili levnější vstupné. Nic není nemožné. Za ušetřené rupie se Petra před chrámem svezla na slonovi, odpoledne jsme jeli drožkou, dobře se najedli, koupili si a vypili kokos, večer se znovu dobře najedli a ještě nám určitě něco zbylo.

Borobudur byl postaven v 8. století a jedná se o největší buddhistický chrám na světě. Po úpadku buddhismu na Jávě byl zasypán sopečným prachem a zarostl džunglí. Znovu ho objevili Holanďané na začátku 19tého století. Poté prošel rekonstrukcí, zažil politicky motivovaný bombový útok v roce 1985 a následovala další rekonstrukce.

Poté co ve směru hodinových ručiček projde šest spodních čtvercových teras symbolizujících každodenní život a postupnou cestu k Nirváně, objevíte tři vrchní kruhovité terasy osázené útvary ve tvaru zvonů, uprostřed každé sedí Buddha, které mají symbolizovat právě věčný život a Nirvánu. Spodní patra jsou zajímavá především bohatou výzdobou, horní svou nepopsatelnou atmosférou. Nemluvím teď za Petru, ale takhle nějak jsem si představoval nebe.

Po návratu do města jsme využili příležitosti a shlédli představení tradičního loutkového stínového divadla. Nazývá se wayang, pochází z Jávy a tématem jsou různé motivy z hinduistických eposů Mahabharata a Ramayana. Existuje několik forem, my se zatím seznámili se dvěmi. První je wayang kulit (kožený wayang), loutky se vyrábí z kůže jakéhosi vodního buvola a následně jsou pěkně pomalované. Mistr se posadí za osvícené plátno, přikládá k němu loutky, pohybuje s nimi a hru doprovází vyprávěním v Javajštině a zpěvem. Mistrovi většinou pomáhá tradiční gamelanový orchestr a několik dalších zpěváků. Představení trvá celou noc, my shlédli jen zkrácenou dvouhodinovou verzi pro turisty. Druhou formou je wayang orang (lidský wayang), loutky zde zastupují herci.

Prambanan, druhý do party UNESCO, postavili hinduisté v devátém století a stejně jako Borobudur tiše chátral, než ho objevili a zrestaurovali Holanďané. Skládá se z několika chrámů, kterým vévodí trojice věnovaná třem nejdůležitějším bohům, jimiž jsou Shiva, Vishnu a Brahma. Největší chrám boha Shivy není přístupný, ostatní jsme si prohlédli i zevnitř, kde najdete sochu konkrétního boha. Prambanan se nám oběma moc líbil, je nádherný zejména v pozdním odpoledni.

Na západ slunce jsme se přesunuli k nedalekému Candi Sewu, buddhistickému komplexu z devátého století. Bohužel se mu restauratéři zatím nevěnovali tolik jako jeho větším kamarádům. Hlavní chrám obklopují desítky malých, které mají střechy do tvaru zvonů, podobných jako jsme viděli nahoře na Borobuduru. Všichni turisté byli už dávno pryč, takže jsme si užili chvilku o samotě. Celý komplex Prambanan jsme opouštěli jako poslední už za tmy.

V Yogyakartě jsme se poté v klidu najedli a počkali na půlnoční expres do Malangu. Nedoporučuji nechávat o víkendu nákup lístků na poslední chvíli, museli jsme předběhnout asi 80 lidí (funguje zde systém s očíslovanými lístečky podobně jako v Čechách na poště či na úřadě), aby na nás nějaké zbyly.

V řadě za sebou ..

Poté co majitel domku na předměstí Semarangu promluvil se svými sousedy a ujistil se, že jim nevadí, pokud v jeho domě budou bydlet zároveň chlapci a děvčata (normálně chlapci nesmí vkročit do dívčích ubytoven, dívky naopak mohou, ale je velmi nevhodné, pokud za sebou zavřou dveře od pokoje), jsme se společně s Petrou a ostatními studenty nastěhovali do našeho domečku. Roční pronájem jednoho pokoje nás vyšel na pěkných 2,5 milionu rupií (5 tisíc korun).

Odsud každé všední ráno vyrážíme do školy. Bydlíme poměrně daleko, takže cesta zabere v průměru hodinu. Délka cesty nezáleží ani tak na provozu jako na vůli řidiče. Na přestupních uzlech většinou čeká několik minibusů, a pokud nasednete do nejbližšího, pravděpodobně vás to bude stát nervy. Řidič, jehož vozidlo ještě není zcela plné, vydrží čekat klidně dvacet minut na místě. Osvědčila se mi taktika popojít alespoň dvě stě metrů ve směru cesty, projíždějící poloprázdné vozy ignorovat a naskočit až do plného. Pokud se angkot vyprázdní během cesty, řidič většinou zastaví na místě, kde tuší, že by mohl někdo přistoupit a čeká a čeká. Když ráno vstaneme včas, nemám s těmito nešvary problém. Pokud ale zaspíme a spěcháme, přivádí mě do varu. Minulý týden jsem vážně uvažoval o tom, že si koupím zbraň (nebojte, jen pro výstrahu).

V Semarangu pomalu končí období sucha, projevuje se to tak, že každý den alespoň hodinu vydatně prší, většinou v odpoledních či večerních hodinách. Pokud jsme v tu dobu s Petrou zrovna na cestě, není problém najít místo, kde se můžeme schovat. Občas se stane, že se déšť potká s druhou velmi častou místní událostí - výpadkem elektřiny. U výpadků bohužel neexistuje žádná pravidelnost ani průměrná délka trvání. Minulý týden nás déšť zahnal do poměrně pěkné restaurace, chvíli na to vypadl proud a my si tak užili romantickou večeři při svíčkách.

Od spolubydlících jsem se nechal přemluvit k rituálnímu ostříhání vlasů, Petra se toho ujala a tak nosím poprvé v životě ježka. Španěl David a Mexičanka Karen neznaje strachu si zase nechali propíchnout uši, byl jsem u toho a rozhodně to neproběhlo ve sterilním prostředí. Uši jim zatím nehnijí, no možná jsme doma v Evropě jen přehnaně úzkostliví.

Abyste neřekli, že se jen poflakuji, jezdím každou sobotu trénovat malé Indonésany fotbal. Trénink je vždy od půl sedmé ráno, později už by bylo nesnesitelné vedro. Kluci ze mne mají pozdvižení, po prvním tréninku po mně chtěli podpisy. Vedle toho chodím také jednou týdně hrát futsal (sálový fotbal), který je zde národním sportem obdobně jako fotbal v Čechách. O víkendu jsem se zúčastnil futsalového turnaje, překvapením pro mne bylo chování k rozhodčím. Během obou hracích dnů byli rozhodčí napadeni. První den skončil jeden knockoutovaný na zemi, druhý den dalšího škrtili hráči po zápase. Když jsem mu šel na pomoc, moji spoluhráči mne drželi, ať jsem v klidu, že prý je to součást rozhodcovské profese.
Po posledním tréninku jsem jel se spoluhráči povečeřet do warungu. Jelikož ochutnám většinou vše, co mi dají, tak jsem snědl uvařený kuřecí pařát včetně prstů po vzoru ostatních. Tentokrát už můj žaludek zaprotestoval a celý další den jsem musel pravidelně a s malými intervaly navštěvovat toaletu.

To, co začalo poruchou land roveru cestou na Bromo, pokračuje i zde v Semarangu. Během jízdy domů ze školy zhasl přeplněný angkot, ve kterém jsme seděli, a už nenastartoval. Hbitě jsme přeskočili do jiného, který ujel dva kilometry a odešel také. Už jsem nechtěl provokovat osud a pokračovali jsme poté raději pěšky. Když tuto příhodu vyprávím kamarádovi, který mne zrovna vezl na motorce, dobře se bavil. Bohužel jen chvíli, protože do pěti minut jsme píchli kolo. Moje teorie je, že nosím smůlu, jeho že mne pronásleduje duch krásné mladé Indonésanky. Defekt kola není v Indonésii žádné neštěstí, stačilo jít půl kilometru dále po silnici a narazili jsme na jednoho z opravářů motorek, kterých je podél cest bezpočet. Během výměny jsme se zapovídali u warungu s řidiči becaků a nechali mne na chvíli si vyzkoušet toto tradiční řemeslo.

Ke studiu patří i společenské povinnosti. Kývl jsem na natočení medailonku o životě zahraničních studentů na mé univerzitě, a když se konal Mezikulturní večet v budově rektorátu, vystoupil jsem s proslovem. Poprosili mne, abych povyprávěl o mém pobytu v Semarangu, a jelikož jsem nechtěl zůstat pozadu za mými vietnamskými spolužáky, kteří prezentovali jejich tradiční hudbu, slíbil jsem, že také zaspívám. Jsem si dobře vědom svých hudebních schopností a zvolil jsem jednodušší skladbu s chytlavým refrénem, aby se publikum případně zapojilo. Věřte nebo ne, ale sto lidí v sále včetně rektora nakonec opravdu tleskalo do rytmu Tří čuníků od Jarka Nohavici.

Trek dzungli a vystup na Ungaran

Prvni vikend v Semarangu, kde je horko neporovnatelne vetsi nez v Malangu a kde se clovek citi jako pri pobytu v pare, nas cekal vikendovy vylet do dzungle. Bylo nas hodne, skupina mistnich studentu z Evropy, Csilla a jeji kamaradky ze Surabaye. Vedli nas tri Indonesane, clenove mistniho univerzitniho outdoor klubu.


Vyrazeli jsme v 1100 hodin od univerzity UNNES a cesta angkotem nam trvala hodinu. Vysplhal s nami vysoko nad mesto, dalsi a ne maly vystup nas vsak jeste cekal pesky. Do prudkeho kopce, nechraneneho stromy pred zhavym sluncem se nam s batohy na zadech nestoupalo lehce. Za chvili jsme meli vsichni promocena trika, ale ten vyhled do udoli za to stal. Po zhruba 2 km jsme dorazili na pesinku v lese, zde bylo prijemneji. Pesina se vynula s mirnym stoupanim mezi stromy a my poslouchali zvuky dzungle. Cestou jsme krome dvou zajimave zbarvenych pavoucku nepotkali zadna zvirata ani jinou havet.


Posledni usek cesty vedl pres kavove a cajove plantaze. Obe rostliny vypadaji skoro stejne, jen na te kavove rostou navic bobule. Za nedlouho se pred nami v udoli ukazala vesnice, kde jsme meli preckat noc. Vesnice se skladala asi z 15 drevenych domecku. V jednom z nich se nachazel takzvany Home stay. Misto kam kdokoliv, kdo jde na vylet do dzungle nebo na vystup na horu, muze prijit na jidlo nebo nocleh. V dome bydli rodina, vlastni mini obchod a na ohni neustale neco vari pro navstevniky. K jidlu jsme meli ryzi s varenou zeleninou, vajickem, smazene zeleninove placicky a chilly omacku s kokosem. Pani domaci varila a na zadech celou domu nosila syna nebo vnoucka. Mistnost byla tmava, zakourena kourem z ohne, byli v ni slepice, kurata a kohouti a parkovalo v ni i par motorek. Misto na spani jsme meli v teto mistnosti na jakemsi drevenem podiu pokrytem kobercem.

Ve vesnici byla samozrejme i mesita. Sprcha byla mistnustka ztlucena z prken a v ni mandi. Zachod byl relativne daleko a tak jeho vzhled nemuzu popsat, protoze jsem tam radsi nesla. Ve vesnici meli kravu, spoustu drubeze a kocek. Potkala jsem obrovskeho motyla a kudlanku naboznou. Po jidle jsme se sli projit po plantazich. Nasi pruvodci nam ukazali jeskyni, ve ktere japonci po druhe svetove valce mucili indonesany. Byl to dlouhy tunel vedeny kopcem se spoustou jeskyni. Docela strasidelny zazitek, hlavne kdyz jste si cestou predstavovali co se tam delo.

Dalsi den rano jsme museli vstavat v 0530 abysme stihli vystoupat na Ungaran. Sli jsme tedy spat pomerne brzy, ale nikdo z nas se poradne nevyspal. "Postel" byla tvrda a celou noc prijizdeli a odjizdeli indonesane na motorkach, parkovali je primo v mistnosti a pri jidle se neuveritelne bavili. Nevim kdy tito lide spi.

Po snidani (opet ryze se zeleninou) jsme se vydali na vystup. Museli jsme prekonat pres 1000m prevyseni a cesta nevedla po vrstevnicich ale rovnou do kopce. Misty se spise jednalo o horolezectvi. Cestou jsme potkavali indonesany, kteri se jiz vraceli, privstali si totiz, aby videli vychod slunce. Nahore se nam ukazal neuveritelny vyhled po okolnich kopcich, vesnickach a plantazich. Teplota byla prijemna a foukal studeny vitr. Jedina skoda byla, ze indonesane jsou s odpustenim cunata a vsude po sobe nechavaji neuveritelne mnozstvi odpadku. Cesta dolu nebyla o moc lehci nez nahoru a dalsi den jsme nikdo nemohl chodit poradne ze schodu jak nas boleli nohy.

Ve vesnici jsme se naposledy najedli, za kazde jidlo zaplatili 5000IDR a vydali jsme se na cestu zpet do civilizace. Na jejim konci nas cekala odmena v podobe koupani v bazenu. Nebyla v nem chlorovana voda a koupaliste bylo plne indonesanu, proto jsme se my holky musely koupat v trickach. Evropske plavky tu sice zakazane nejsou, ale to ze by na nas vsichni zirali nam za to nestalo. Mistni holky se koupou i v kalhotech a nebo v plavkach, ktere maji nohavice a rukavy. Nekteri indonesti kluci skakali do vody v dzinach.

Novinky z naseho vsedniho zivota vam napise Honza. Jen prozdradim, ze uz nejsme v hotelu, ale mame dum v Semarangu a pronajaty pokoj v Malangu.

Mt. Bromo

Minulý týden opravdu utekl jako voda a já si už užívám pohodlí vyhlášeného hotelu Helios v Malangu. Nejlepší reklamou pro indonéská hotelová zařízení je bezesporu jakákoliv zmínka v Lonely Planet a Helios je zde nazván Mekkou všech turistů. Převážně zahraniční turisté si zde podávají kliku od dveří, panuje zde rodinná atmosféra díky indonéskému supervizorovi Johnymu, a když zavřete oči a zaposloucháte se, dvě jezírka s umělým proudem dokážou navodit atmosféru tropického pralesa (či pro lepší představu - vodáckého výletu).

Než jsem se sem dostal, strávil jsem ještě týden na cimře s Davidem. Každý večer nám dělal společnost jiný návštěvník. Potkali jsme mravence, moskyty, gekony, švába, v noci mi za chatkou ze střechy na rameno skočila krysa a poslední večer přišel do pokoje nezvaný host - malý škorpion. Snažil se zašít pod matraci, nakonec odešel rozmáčknutý na podrážce Davidova sandálu.

V pátek jsem vyrazil směr Malang, poháněn láskou, vystrašen v Surabaye (má přestupní stanice, 2,6 milionu obyvatel, nikde jsem se tak nebál o svůj batoh) na nádraží místní cháskou, a nechybělo moc, aby výlet skončil fackou. Proč? Řidič taxíku v Malangu, vida že jsem důvěřivý cizinec, mě u cíle mé cesty se slovy, že se ještě otočí, než zaparkuje, odvezl kilometr pryč a zase zpátky. Rupie na taxametru naběhly stejně jako žíla na mém spánku. Tentokrát měl štěstí, protože už jsem viděl Petru a po čtrnácti dnech odloučení jsem ji běžel políbit.

O víkendu nás čekal vytoužený výlet na horu Bromo. Bromo není indonéská neznámější sopka (určitě víc lidí slyšelo o Krakatau), ani nejvyšší hora (před dávnými časy prý ale byla), přesto je zdaleka nejnavštěvovanější díky krásnému panoramatu několika dalších sopek, které se kolem ní hrdě tyčí.

Jelikož jsme chtěli sopky vidět při východu slunce a není jednoduché dostat se k nim po vlastní ose, zvolili jsme nejpohodlnější dostupné řešení. V půl druhé ráno dopíjíme v hotelu horký čaj a průvodce nám vysvětluje, že kolem půl páté dorazíme Land Roverem na vyhlídku, odkud je na východ slunce nejkrásnější pohled. Po cestě nás na předměstí Malangu překvapil dav lidí, kteří sledovali představení fakírů, kteří ku příležitosti náboženského svátku nechali do svých těl vstoupit démony, aby je mohli následně vyhnat. Fakíři se povalovali po zemi v křečích, polykali sklo a oheň. My bohužel spěchali, takže se náš vůz pouze propletl davem a pokračoval dále.

Bromo je od Malangu vzdálené přibližně 80 kilometrů, druhá polovina cesty vás vede úzkou nepříliš pohodlnou horskou silnicí stále výše a zároveň blíže k cíli, až dorazíte na "šeptající" poušť. Jde o náhorní plošinu, obklopenou horskými hřbety, uprostřed které se tyčí jednotlivé sopky, což ovšem zjistíme až po rozbřesku. My se tudy kodrcali natěšení na okouzlující východ slunce, netušíc že náš Land Rover už to má spočítané.

Prvním varováním bylo, když autu zhasly přední světlomety a my z ničeho nic jeli úplnou tmou, nicméně jsme klidně seděli dále. Následoval dým řinoucí se z palubní desky, auto zastavilo a průvodce vyděšeně křičel "RUN, RUN". Nebylo nač čekat, popadl jsem foťák a vyskočil stejně jako ostatní. Nejlepší reflex předvedla Petra, která čeká na podobnou nehodu už od Ruzyně, v autě přeskočila mě i dva Francouze, kteří s námi jeli, a během vteřiny byla v bezpečné vzdálenosti, foťák nefoťák.

Zaplať pánbůh za baterku, kterou vezla Francouzka s sebou, jinak by v té tmě byly jediným zdrojem světla dva plamínky, jeden poskakující na palubní desce a další z motoru. Když došla voda, hasilo se pískem. Nemusím být automechanik, abych v tu chvíli věděl, že auto už se samo nerozjede. Bylo půl čtvrté, venku pět stupňů (naštěstí jsme byli pořádně oblečení) a náhradní vůz v nedohlednu. Dorazil v pět, na vyhlídku umístěnou na vrcholku hory Penanjakan jsme to už bohužel před východem slunce nestihli.

Stoupali jsme k vyhlídce zklamaní, míjejíce v protisměru odjíždějící šťastnější turisty, ale nahoře nám okouzlující panorama stejně vyrazilo dech. Kráter hory Bromo je poněkud zastíněn dvěma krásnými kuželovitými sopkami Batok a Semeru (s 3676 metry nejvyšší na Jávě). Současný kráterovitý tvar Broma je způsoben jeho dávnou i nedávnou aktivitou. Naposledy chrlilo sopečný prach po pět měsíců na přelomu let 2010/11.

Z vyhlídky jsme zamířili k patám Broma, podívat se přímo na kráter. Nahoru vás může vyvést koník, kterých tu na turisty čeká možná dobrá stovka. Člověku se zde moc dobře nedýchá, nejen kvůli řídkému vzduchu a všudypřítomnému prachu, ale i díky sirným výparům. Kráter je obrovský, vzhledem k tomu, že ochranné zábradlí nepřežilo poslední sopečnou aktivitu, není tak velký problém do něj ze shora spadnout. Vedle Broma stojí skromný hinduistický chrám (Bromo je jávanský výraz pro boha Brahmu) odolávající staletým nánosům prachu.

Následovala projížďka nedalekou savanou (bohužel vysušenou z důvodu letošní sopečné aktivity) a prohlídka vysokohorských vesnic, specializovaných na pěstování zeleniny na neuvěřitelně příkrých svazích místních hor. Jedná se o místo, jehož kouzlo nelze dostatečně výstižně zachytit na fotkách, svahy jsou až téměř po vrcholky zaplněné malými políčky. Vzhledem k našemu rannímu zpoždění navrhl náš průvodce, že vynecháme výlet na Duhový vodopád. Se slovy, že během období sucha se jedná o pouhý čůrek, nás téměř udolal, ale co já si jednou zaplatím, chci vidět, ať to stojí za to nebo ne, a tentokrát jsem nelitoval.

Krátké slovo k našemu průvodci. tento typický Indonésan (zimní bundu sundal teprve v momentě, kdy z nás se dal už pot ždímat) nosil na své bekovce připnuté odznaky darované zahraničními turisty. Když nám ukazoval svůj oblíbený, který dostal kdysi od německého turisty, zatrnulo v nás. Jednalo se o říšskou orlici, ozdobenou hákovým křížem. Nikdo jsme neměl v tu chvíli dost odvahy, snažit se mu to vysvětlit.

Vedle vodopádu se na větvích pohupovali opičáci, první které jsem kdy viděl ve volné přírodě. V Semarangu jsem už sice jednu opici potkal na ulici, jednalo se však o domácího mazlíčka, kterého si majitel vedl na vodítku, stejně jako my u nás venčíme psy. Poté jsme navštívili další ne příliš dobře zachovaný malý hinduistický klášter.

Na hotelu nás uvítal vytopený pokoj. Po dnešku začínám přemýšlet nad opodstatněním názvu našeho města. Malang znamená v překladu "nešťastný".

Hotel Helios, Legipait a Johny

Prave sedim v kavarne, ktera je hned pres ulici od hotelu Helios, meho docasneho domova. Legipait je skvela, je to neco mezi Weckem, Duende a Sedmym nebem. Jen alkohol tu nenajdete, ale to ostatne skoro nikde. Maji tu vyborne capuccino, chutna jako to v Evrope, vafle a palacinky s cokoladou ci jahodama, ovocne dzusy a spoustu dalsich dobrot. Slecna, ktera tu pracuje se jmenuje Nino a uz od prvniho dne si me pamatuje jmenem. Osazenstvo kavarny tvori predevsim mladi indonesane, kteri z velke vetsiny mluvi anglicky, protoze studovali nekde v cizine. Od tradicnich indonesanu se lisi na prvni pohled, nosi dziny, bryle Ray Ban, nekteri jsou potetovani a holky maji nalakovane nehty. Schazi se zde i cizinci, kteri ziji v Malangu. Nekdy vecer jsou tu koncerty nebo DJ. A je tu wifi. Misto je to malinke, porad plne a utulne evropske.

Minuly patek jsem se prestehovala do hotelu Helios. Je doporucovany v Lonely Planet a i v knize cecha, ktery zije v Jakarte a je dopisovatelem ruznych cestovatelskych casopisu v ČR. Prestehovat jsem se musela, jinak bych se jako ostatni studenti musela premistit do rodin, ktere nam ve skole vybrali. A to by znamenalo: Jist k snidani ryzi, mit vecerku v 2000, zadne navstevy a vstavat bych musela v pet k ranni motlitbe. Vsichni doufam uznate ze to by rozhodne nebylo nic pro me!

V Heliosu jsem si pronajala ten nejlevnejsi pokoj. Stoji 85.000IDR (cca 140Kc). Spis nez pokoj to byla takova kajuta. Jen dve postele, jeden nocni stolek a vic se tam neveslo. Koupela se zachodem byla na chodbe. Vse na zdejsi pomery ciste. Vikend tu se mnou stravila Csilla, ktera je v Surabaye, asi 2 hodiny cesty autobusem. Chodily jsme po meste, ale nic extra mimoradneho jsme neobjevily. V nedeli jsme se seznamily se dvema holandanama a jednim svycarem. Kluci medici byli na stazi v Kuala Lumpur a protoze jeden z nich ma indoneske koreny, rozhodli se cestovat po Indonesii. Stravili jsme s nima nedeli a pondeli. Byla sranda videt jak jako medici jsou daleko uzkostnejsi na veskere jidlo, piti a kousnuti komarem. Ja si davam pozor, ale oni to vylozene prehaneli.

Johny je vedoucim v hotelu. Je to takovy mrnavy anglicky mluvici indonesan. Neustale si me stezuje jak jsou vsichni indonesani lini a jak je to s nimi tezke. V prosinci ho ceka velka svatba, ma si brat napul indonesanku a napul australanku. No nevim nevim, nikdy jsem totiz nepoznala nikoho kdo by byl vic gay nez je on. Myslim, ze svatba je jen kamuflaz. Johny ma velkou rodinu, bratra v Sydney, jednu sestru v Amsterdamu, druhou v Kalifornii. Maji pry veliky dum na Bali, kde se vsichni sejdou na Vanoce. Budou mit veliky vanocni strom, cukrovy, sampanske a samozrejme darky. My s Honzou se pravdepodobne Stedreho dne u nich doma zucastnime, protoze jsme pozvani. Johny skvele vari! Pripravi mi cokoliv na co mam chut a co neni na jidelnim listku. Je to drazsi nez bezne jidlo, ale na pomery Evropana stejne levne. Mela jsem tunakovy steak s bramborama a zeleninou, na nedeli mame objednan hovezi steak s bramborou kasi a houbovou omackou. Uz se moc tesim.

Uz mi zacala skola. Vsechno je prekvapive dobre zorganizovane a funguje. Meli jsme hodiny od pondeli do ctvrtka, vzdy od 08:00 do 11:00. Nas ucitel je zvlastni. Rikal nam ze spi dve hodiny denne a ji jen jednou denne, no proc ne, kdyz ho to bavi. Indonestina zatim vypada dost slozite a moc toho jeste neumim. Jsem na tom asi nejhure z nasi skupiny, protoze ostatni jsou nuceni mluvit v rodinach. Nijak zvlast mi to nevadi, chci se naucit minimum, ktere mi bude stacit pro cestovani.

Za tri hodiny prijede Honza. Uz jsem prestehovana z moji kajuty do standardniho pokoje. Dostala jsem slevu. Pokoj vypada vpodstate jako normalni hotelovy, za cenu 220CZK za dva i se snidani. Zitra v noci se chystame na Mt.Bromo. Je to sopka blizko Malangu a jedeme se podivat na vychod slunce nad ni. Je to pry uzasne. Take se sejdeme s pani, kterou jsem nahodne potkala v ankotu (minibusu) a ktera nam nabidla bydleni, tak uvidime.

Trochu jiný svět

Jak si pozorní čtenáři jistě všimli, Petra a já pobýváme každý v jiném městě. Semarang je hlavní město provincie Centrální Jáva a se svými 1,4 miliony obyvatel patří k větším v Indonésii. Leží na severním pobřeží (pláže zde ovšem bohužel nehledejte) ostrova Jáva a je klidnější a čistější než Jakarta, nejsou zde mrakodrapy, protože podle zdejší vyhlášky může mít nejvyšší budova pouhých 14 pater. Malang ležící ve východní části Jávy je odsud stejně daleko jako Praha od Bratislavy, tuto cestu mám teprve před sebou (vnitřně se smiřuji s tím, že budu zanedlouho s láskou vzpomínat na zlatou českou dé jedničku).

Dnes je sobota 1. října a já zde strávím ještě týden, než vyrazím za svou milou do Malangu. Uteče to, doufám, jako voda, neboť v pondělí mi konečně začíná výuka indonéského jazyka. O jazyku jindy, popíšu vám raději, jak plyne život v Semarangu.

Jelikož v mém původním kosu jsem měl zařízené ubytování pouze na první dva dny a vztahy s panem domácím nebyly nejlepší, rozhodl jsem se nevyjednávat s ním o dalším pokračování našeho soužití. Náš přidělenec z univerzity slíbil dorazit na devátou a sehnat nám nové ubytování. Když jsem ho v jedenáct hodin začal urgovat, omluvil se s tím, že dorazí v jednu, skutečně přijel ve dvě hodiny odpoledne. Vůbec se nedivte, toto je v Indonésii normální, stejně jako všudypřítomné odpadky a (Petra potvrdí) chybějící víka od kanálů. Měl jsem alespoň dostatek času uvědomit si, že nechci shánět ubytování s "němým" Madagaskarčanem.

Naložil jsem své věci do taxíku a vyrazil za španělským studentem Davidem, s kterým jsem se seznámil ve vlaku, a který slíbil, že se se mnou podělí o svůj pokoj, než najdu vlastní ubytování. David přijel studovat stejný program jako já (jen na jinou univerzitu - v Semarangu jsou tři takové) a když říkal pokoj, myslel tím cimru 2 krát 3 metry bez oken, zato s průsvitem ve stropě, jednou skříní a matrací, na které od té doby dočasně spolubydlíme. My ovšem nejsme ořezávátka a vojenské podmínky nepodlomí naše dobrodružné povahy.

Dnes jsem si vzpomněl na fórek, který koluje mezi českými školáky. Funguje tak, že se zeptáte kamaráda: "Franto, kterou rukou si utíráš zadek?" Odpoví vám pravděpodobně, že levou, pravou, nebo že podle něj na tom nesejde a pravidelně je střídá. Vy se mu můžete z plna hrda zasmát a říci, že je čuně, a že vy se přece neutíráte rukou, ale toaletním papírem. V Indonésii s tímto fórkem neuspějete, protože zde se zadky opravdu utírají rukou. Konkrétně levou, která je poté nečistá a nepoužívá se při jídle. Vedle každého záchodu (většinou tureckého) je nápustka, lavor či kýbl a k němu přiložená nálevka, kterou vodu naberete a příslušnou partii pak opláchnete. Stejně tak se v tradičních obydlích nevyužívá sprcha, ale umyjete se poléváním všudypřítomnou nálevkou. Za sebe musím říci, že když není jiná možnost, dá se na to zvyknout.

S Davidem jsme vyrazili na návštěvu kampusu mé univerzity zvané Diponegoro, podle mytického válečníka a odtud je nedaleko krásná buddhistická pagoda. Dozvěděli jsme se, že pagoda má symbolizovat sedm kroků k Nirváně a že socha pyšně sedící v jejím středu není Buddha, nýbrž jeho neosvícený předchůdce. Samotný Buddha vysedává ve skromnějším klášteře. Naše pagoda je nová, postavená roku 2006 na znamení smíření a respektu ze strany Islámu (v Indonésii i Semarangu převažujícím) vůči ostatním náboženstvím.

Cestou domů jsme se v centru města zastavili na ptačí polévku. Okusili jsme vnitřnosti, jazyk i mozek, pochutnal jsem si, žaludeční potíže přišli až druhý den, takže nemůžu tvrdit stoprocentně, že příčinou byla tato polévka, proto vřele doporučuji.

Davidovo bydlení je na předměstí Semarangu zvaném Sekaran a po setmění už vás ankot nesveze. Taxikáře jsme nepotkali, přítomní nájemní motorkáři by nás sice svezli, ale za neslušnou cenu, proto jsme zkusili stopovat. Povedlo se a na korbě dodávky jsme za dvě cigarety vesele dojeli (doma nezkoušejte).

Hello Miss!

V Malangu je oproti Jakarte prijemne klima. Teplota pres den okolo 28 a osvezujici vitr k tomu. Za tech 5 dni co jsem tady jsem toho uz spoustu videla a taky se naucila:

1) Po meste jezdi minibusy, ktere jsou oznaceny pismeny. Pismena oznacuji pocatecni a konecnou stanici. Napriklad ja bydlim u stanice Arjosari, jezdim tedy minibusem AG, AL, AT, GA. Staci si stoupnout na kraj silnice a na ridice zamavat. Dovnitr se vejde cca 12 cestujich. Minibus je opravdu mini, kdyz sedim rovne, dotykam se hlavou stropu. Kdyz chcete vystoupit staci rict "Kiri" ( pamatuji si to diky reklame na syr). Plati se pri vystupovani a jedna jizda stoji 2500 IDR, takze zhruba 5Kc.

2) Vyborne a skoro zadarmo se ji ve Warungu. Warungu je spousta typu, od jednoduchych pojizdnych az po normalni bufety, jak je zname od nas. Vedle skoly mame rodinny Warung. Je moc hezky a cisty. Rodina bydli v prvnim patre. V prizemi maji kuchyn, ve ktere vari nejen pro sebe ale i pro zakazniky. Maji spoustu druhu Nasi goreng ( smazena ryze), ale i jine Javanske specialty. Moc mi chutna Jeruk, horka voda s cerstve vymackanou citronovou stavou.

3) Jist ryzi k snidani jsem se zatim nenaucila, proste to nejde. Diky za dobre dostupne Corn flakes, jogurty a ovoce!

4) V Indonesii lze koupit skoro vse co Evropan potrebuje. V centru mesta je spousta obchodu a nakupnich center. Narazila jsem i na ulici kde se prodava pouze zlato a stribro. V optice prodavaji muj roztok na cocky, ktereho si s sebou tahnu zasobu. Tady stoji v prepoctu 120Kc!

5) Vedle mesit v centru mesta stoji katolicke kosteli, od jejich navstevy me odrazuje udalost, ktera se vcera stala v Centralni Java. V katolickem kostele ve meste Solo, odpalil teroristy bombu. Nastesti krome neho nikdo nezemrel.

6) Beloch se v Indonesii a hlavne na neprilis turistickych mistech jako je Malang, citi pomalu jako celebrita. Kdyz jdu po ulici kazdy me zdravi "Hello Miss", obcas i "Hello Mister". Chteji si se mnou podavat ruce, fotit se, povidat si. Dnes jsem se sla jen projit okolo skoly a kazdy koho jsem potkala se na me smal a zdravil me. 3 Teenageri chteli muj facebook, 5 malych deti na me mavalo uz z dalky a radoste u toho poskakovaly a pistely. Nakonec jsem narazila na zhruba pulku studentu jedne stredni skoly. Vsichni si na me ukazovali, mavali mi, kriceli Hello Miss. Jedina slecna, ktera umela jakz takz anglicky si se mnou zacala povidat a myslim ze tim u spoluzaku znacne stoupla v cene.

7) Pri chuzi po ulici po setmeni je potreba koukat poradne pod nohy. Verejne osvetleni neni to co u nas a nastrahy cihaji doslova na kazdem kroku. Vim o cem mluvim! Kdyz jsem v pondeli kolem sedme hodiny vysupovala z minibusu, stacily 3 kroky a spadla jsem po pas do diry! Kluci co to videli, me ihned zacali tahat ven, byli mozna vic v soku nez ja. V dire bylo po kotniky cehosi, co ani nechci radeji vedet. Po padu mi zustala uplne sedrena a krvava holen a chybela mi zabka. Indonesani jsou lide cinu, dva se vrhli do diry hledat moji botu a jeden mi hned prinesl pitnou vodu, abych si nohy umyla. Jedna pani me odvedla na verejne zachodky, kde jsem si umyla zabky. Skolni doktor uz mel zavreno, tak jsem si ranu vymyla, vydezinfikovala a ovazala sama. Je to docela osklive a v jednom miste i hluboke zraneni. Dalsi den mi to doktor prevazal a rikal, ze kdybych prisla rovnou, tak mi to dokonce i zasije. Preventivne jsem dostala antibiotika. Je to smula, o vikendu jsme chteli s Csillou k mori. Hlavne ze jsem si nic nezlomila, asi za to muze Honzovo talisman!

Vítá vás Semarang

Semarang je jedno z měst s nejteplejších klimatem v celé Indonésii. Denní teploty se tu během celého roku drží nad třicítkou, bohužel ani v noci se to nelepší, takže pokud nevlastníte stejně jako já klimatizaci, budíte se značně zpocení. Člověk z univerzity, který nám byl přidělem, nám ukázal, kam budeme chodit do školy a vzal nás do warungu na jídlo, které tu opravdu není drahé. My se v našem vegetariánském "stánku" najedli za 4000 rupií (8 korun), ale běžné ceny jsou mezi 10ti a 20ti tisíci. Většina majitelů warungů se specializuje na jednu pochoutku a tu připravuje pořád dokola celý rok, možná celý život. Některé warungy najdete pokaždé na stejném místě, přestože jde většinou o provizoria postavená z bambusu a pokrytá plachtami, jiné fungují jako pojízdné vozíky, s kterými jejich majitelé prochází ulice.

Odpoledne jsme se rozhodli vyrazit do centra města zvaného Simpang Lima (pět cest) sehnat mapu města a slovník. Doprovod mi dělal student z Madagaskaru, který neumí ani slovo anglicky, ale je zde v Semarangu sám, tak chodí všude se mnou. Když byste nás zahlédli na ulici, asi bychom vám připomněli slavnou dvojku - Robinson a Pátek. V obchodních centrech obřích rozměrů (už jsem si zvykl, že obchody a hotely jsou vždy větší, vyšší a přelidněnější, než znám z domova) najdete opravdu vše. Překvapilo mne, kolik je zde obchodů s mobilními telefony, bez nadsázky bych řekl, že se mobily prodávají v každém druhém obchůdku.

Při hledání knihkupectví jsme se náhodou seznámili s Australanem Jamesem, jediných bělochem v celém obchodním centru. Pomohl nám s nákupem, poté ukázal posilovnu a bazén, kam se chodí odreagovat, a poté co jsme si krátce odpočinuli, nás vzal na večeři do čínské čtvrti. Číňani tvořili v Indonésii po stalení početná ghetta a byli čilými obchodníky. Ve dvacátém století byli vystaveni velkým represím ze strany Indonésanů, zejména díky jejich nabytému bohatství a spoustu jich bylo vyhnáno či pobito. Čínská komunita v Semarangu je prý největší v celé Indonésii, my jsme navštívili trh, který pravidelně každý pátek, sobotu a neděli večer ožívá, plní se lidmi večeřícími, nakupujícími, či zpívajícími popolární karaoke.

James nás seznámil se studentem medicíny Ghzalaiem z Libye (na univerzitách je velký počet Libyjců, vzhledem k letošním revolučním bojům se jejich počet nezvýšil, jak bych čekal, naopak prý snížil). Je to fajn chlapík a slíbil, že nám pomůže sehnat bydlení. Všichni společně jsme vyrazili na kulečník. Přes pokročilou hodinu byla herna čítající na třicet stolů plná místní mláděže. Domů jsme dorazili o půlnoci. Naplnila se má obava, že Kos bude možná zamčený a nepůjde se dostat dovnitř. Přes usilovné klepání a volání se nám nepodařilo vzbudit majitele a byl jsem nucen přelézt zeď vedoucí k němu na dvorek, kde už na mě nahněvaný čekal. Kvůli jazykové bariéře a možná také naše půlmetrovému výškovému rozdílu mi nevynadal, pouze mne řádně probodl pohledem.

Poslední dny v Jakartě z Honzova pohledu

Dnes je 25.9. a my jsme už týden na cestách. Protože je pořád co dělat, co nového vidět, čemu se divit a nad čím kroutit hlavou, tak mi ta doba přijde jako lusknutí prsty. Píšu ze Semarangu, hlavu plnou prvních zážitků odsud, ale nejdříve vám popíšu, co jsem zažil, než jsem se sem dostal.

V Jakartě nás před odjezdem stále ještě čekaly dva dlouhé dny. Většina Indonésanů vstává díky svému muslimskému vyznání v 5 hodin, my se zatím nepřizpůsobili a na snídani dorážíme stále pořádně rozespalý na osmou. Nejdříve nás čekal první oficiální společný program. Dostali jsme tučnou informační brožuru, kde kromě denního rozvrhu příštích dvou dní bohužel nebyly žádné nové informace (zvykáme si na fakt, že většinu důležitých informací se nedozvíme od oficiálních zdrojů, ale náhodou při hovorech s ostatními studenty) a čekalo nás vyprávění o smyslu celého programu Darmasiswa, jehož se účastníme a poměrně zajímavá přednáška o možných psychických újmách, na které se máme během našeho pobytu připravit. Další přednášku o turismu v Indonésii se nám povedlo zaspat u hotelového bazénu, kam se nám konečně povedlo dostat a po ní následovaly základy indonéského jazyka, z čehož se vyklubala i na místní poměry nezvyklá fraška, jelikož nás za hodinu naučili pouhých pět indonéských frází.

Večer nás čekaly zajímavější zážitky. Naše kamarádka z předešlého dne nás pozvala na večeři do vyhlášené rybí restaurace, kde jsme se podělili o několik opravdových pochoutek. Kromě krevet a kalamár jsme vyzkoušeli bambusové mušle a vodní špenát. Petra opět neodolala a vše zapíjela mlékem z čerstvého kokosu. Indonéská jídla jsou podle mého prozatimního zjištění buďto velmi sladká nebo pálivá. Pokud jste fajnšmekr a máte rádi pálivé, objednáte si jídlo z Padangu, které vás zaručeně zahřeje (někdo po takovém dokonce pláčeč, já se většinou potím a škytám).

Po cestě domů jsme se zastavili v místním supermarketu. K dostání je v podstatě vše jako v Evropě, až na tvrdý alkohol a tampony. Oběma komoditami jsme ovšem zásobeni z domova. Koupili jsme si pár piv na hotel a vyrazili domů. Bez mapy jsme se orientovali trochu legračně, ale nakonec jsme narazili na autobus směřující k našemu hotelu. Městské dopravní prostředky mají v Jakartě několik tříd. TransJakarta jsou v celku moderní autobusy, které mají ve městě vyhrazené vlastní pruhy a cestování s nimi je pohodlné, rychlé a poměrně laciné. Trochu horší jsou drobné omšelé rozpadající se minibusy, jsou odlišeny číselně a barevně a můžete si je odmávnout na ulici (tento typ jsme vyzkoušely a svezou vás za cenu 2000 rupií na osobu - 4 koruny). Dále se můžete nechat svézt na motocyklu (myslím, že za určitý obnos vás sveze v podstatě kdokoliv), anebo becakem, což je motorka či kolo s přidělanou kabinkou pro dva cestující.

Druhý den nás čekalo oficiální zahájení programu pod patronátem ministerstva školství. Jelikož bylo až od šesti, využili jsme celý den k odpočinku před zířejší cestou, dospání těch několika hodin, co jsme probdili během letu a dále procházce po nedalekém okolí. Samotné zahájení bylo uspořádáno velkolepě, dorazili lidé z ministerstva i několik málo ambasadorů, dětských tanečních souborů, skupina kombinující moderní a tradiční indonéskou hudbu a populární zpěvačky.

Poté už jsme se pouze domluvili, jak se zítra pojede, a šli popíjet s ostatními před hotel. Ráno už nás čekalo pouze nepopulární balení, rozloučení se s teplou sprchou a odjezd. V poledne jsme dorazili na jakartské hlavní vlakové nádraží, a jelikož bylo ještě spoustu času, šli jsme se podívat na místní památník, Sukaknův monument (místní mu prý díky jeho vzhledu s oblibou říkají Sukarnova poslední erekce), na velkou mešitu, kam nás nemuslimy nepustili a na krásný křesťanský kostel.

Cesta vlakem byla poměrně příjemná. Jelikož jsme jeli jednou z nejvyšších tříd, měl každý zajištěno jedno sedadlo. Ve vlacích "economi" oproti tomu jede vždy tolik lidí, kolik se nasouká dovnitř, výjimkou není ani indický způsob, tedy riskantní ježdění na střeše. Během osmihodinové cesty nabral vlak pouze hodinové zpoždění a tak nás na nádraží v Semarangu o půlnoci posadili do univerzitního autobusu a odvezli do Kosu.

Kos je nejlevnější indonéské bydlení připomínající ubytovnu, jen se neobávejte, že zde využijete znalost angličtiny. Vzhledem k muslimskému vyznání, které se zde v centrální části ostrova oproti zbytku Jávy, ještě poměrně pevně drží, není možné aby spolu na pokoji nocoval nesezdaný pár. Jde se spát a zítra si pohlédneme blízké okolí.

Jakarta and the journey to Malang

The third day in Jakarta started with an onarrival seminary. Program began at 08:00 and was supposed to last until 18:00. First they explained us everything about Darmasiswa, what are the rules, how can we extend our VISA etc. We also met with our providers from universities, they should take us to the city, show us where we will live and pay us out the scholarship. My provider is a 28years old girl and for indonesian she is quite proactive and punctual...unfortunately! Im in a group with 3 people from Uzbekistan and 2 from Thailand. None of them speaks good english.

Honza´s group has about 9 vietnamies and one guy from Madagascar. Their english is very bad aswell. The vietnamies are very excited about Honza, I guess it is because he is very tall. Every time they see him they yell and want to have pictures with him. Im starting to be jealous. They sometimes call him Honda instead of Honza :)

We didnt attend the whole seminar, because it was quite boring and we didnt get much practical information there. Here u have to search for information otherwise you know nothing and you can miss lunch or departure. We spent our afternoon by the hotel pool, swimming and sleeping. In the evening we went out with indonesians we have met the previouse day in coffee Batavia. They took us for a dinner to Evere fresh. It is a fishmarket together with restaurant. You choose your fish and they prepare it for you. It was fresh and delicious. When we returned to our hotel, we stayed by the main entrance and drunk some beer. Its funny to see so many people sitting on the ground in front of 5* hotel drinking beer.
The next day we had more or less free. Morning we slept quite long and than we went for a walk and to the pool again. The walk was short, it couldnt be longer because the pollution outside is terrible and it is very hot. In the evening we had an opening ceremony with traditional dance and people from ministery of education had speeches. Ambassadors from Slovakia, Poland and Norway attended the ceremony aswell. Czech one was unfortunately missing.
In the evening I got an information that we are going to fly to Malang. Flying company is called Lion airs and is on the black list of EU. It means that because of safety they are not allowed to fly to Europe. In ten years they have had ''only" one fatal accident and than every year some smaller one (bad landing or taking off). When i got this information I started to be really hysterical. I said i would rather go alone 20 hours by train. Of course that I took the plane and landed safely in Malang the next day. Now Im looking forward to get the present Honza promised me If I fly :)
In Malang they took us to the university campus where we will stay for a week. The room is quite nice and clean. I share room with thai girl called Sunita, she doesnt speak english. On friday I will probably go to visit Csilla to Surabaya or she will visit me( 2 hours journey by bus). After that I will find a hotel where I will stay until Honza will pick me up here next friday and take me to Semarang. I got pretty bad cold from this hot outside and freezing AC inside, so Im staying in a bed and trying to get better.y to

Jakarta a cesta do Malangu

Treti den v Jakarte nam zacal zahajovaci seminar k Darmasiswe. Program zacinal v 08:00 a koncil v 18:00. Nejdrive nam rikali o tom co vlastne Darmasiswa je, jaka pravidla dodrzovat, jak si prodlouzit VISA atd. Potkali jsme se take s nasimi vedoucimi z jednotlivych mest, kteri maji na starosti nas dopravit na misto, ukazat nam ubytovani, provest nas meste a take nam kazdy mesic davat stipendium. Potkala jsem se se svoji vedouci, kterou je 28 leta holka a na indonesany je prekvapive pecliva, organizovana...bohuzel! V moji skupine jsou krome me jeste tri uzbekistanci a dva thajci. Nikdo z nich neumi moc anglicky.


Honzova skupina ma asi 9 vietnamcu a jednoho madagaskarcana. S anglictinou jsou na tom podobne jako lidi z moji skupiny. Z Honzi jsou vylozene nadseni, asi kvuli tomu jak je vysoky. neustale se s nim chteji fotit a obcas mu misto Honza reknou Honda.


Seminare jsme se nezucastnili celeho, byla to dost nuda a moc praktickych informaci jsme se stejne nedozvedeli. Tady je to tak, ze co si clovek nezjisti sam, nevi.Radeji jsme stravili odpoledne u hoteloveho bazenu, spankem a koupanim. Vecer jsme jeli na veceri s indonesany, ktere jsme potkali predesly den v kavarne Batavia. Vzali nas na misto nazvane Ever fresh. Byl to vlastne rybi trh spojeny s restauraci. Po navratu jsme jeste do noci popijeli pred nasim hotelem pivo. Byla to sranda videt tricet lidi jak sedi na zemi pred peti hvezdickovym hotele a popijeji. To se tu asi jen tak nevidi.


Dalsi den jsme meli vicemene volno. Dopoledne jsme tedy opet prospali a odpoledne jsme se sli projit a na bazen. Prochazka byla kratka, v tom smogu a horku to ani jinak neslo. Vecer se konal zahajovaci ceremonial s tradicnimi tanci a projevy lidi z ministerstva skolstvi. Ucastnili se ho take velvyslanci Slovenska, Polska a Norska. Nas bohuzel chybel.


Vecer jsem se dozvedela, ze do Malangu poletime. Spolecnost se jmenuje Lion air a je na cerne listine vydane EU, to znamena ze vzhledem k bezpecnosti nema povoleno letat do Evropy. Smrtelnou nehodu meli jen jednou a pak uz jen kazdy rok nejakou lehci. Ve me, protoze litani vylozene zboznuju, to vyvolalo vetsi hystericky zachvat. Rozhodne do tohoto letadla nesednu a radsi pojedu sam 20 hodin vlakem. Rano jsem samozrejme odjela s moji skupinou na letiste a do Malangu v poradku doletela. Ted se tedy tesim na tu odmenu co mi Honza za to, ze poletim slibil :)


Ubytovali nas v ubytovne v arealu univerzity VEDC. Pokoj je docela pekny, cisty. Jsem na nem spolu s thajkou, ktera nemluvi anglicky. Budu tu asi do patku, potom pojedu navstivit Csillu do Surabaye (cca 2 hodiny cesty). Potom si najdu nejaky hotel, ve kterem budu, dokud si me Honza za dva tydny nevyzvedne a neodveze me do Semarangu. Dnes se chystam cely den prolezet, dostalo me to vecne stridani horka venku a zimy uvnitr, odnesla jsem to poradnou rymou.


Jaka byla Honzovo cesta do Semarangu, to vam tady napise sam.

Jakarta, den první

Probudil mě nejdřív bzukot komára kolem obličeje (máme super repelent, takže si na mě zatím ani jeden nedovolil sednout), potom příjezd skupinky studentů z Kambodže, ale až na potřetí z vlastního popudu lezu z postele v sedm hodin místního času. Pro lepší představu jsou v tu chvíli v Praze dvě hodiny ráno.

Protože jsem řádně zpocený (spal jsem v povlečení od peřiny a větrák připevněný na strop klimatizaci nenahradil), jdu se ven protáhnout. Teplota je prozatím přijatelná, po cvičení a snídani probíhá představení tradičního tance. Petra se neostýchá a po chvíli tančí do rytmu indonéské "dechovky" na podiu spolu s tanečníky.

Následuje přesun do pětihvězdičkového hotelu Grand Sahid Jaya. Zní to velmi slibně, než zjišťujeme, že nám s Petrou nedovolí bydlet na jednom pokoji, že jsme všichni rozděleni na pokoje po třech, ve kterých jsou jen dvě postele (kolují tu historky, že někdo našel jen jednu postel a další sice našel dvě, ale v jedné cizího chlapa), a že je tu bazén, do kterého nás nepustí. Na pokoji jsem s Němcem Mariem a surfařem Alistorem z Jižní Afriky, Petra bydlí se dvěma Slovenkami.


Po obědě se rozhodujeme vyrazit na sever, do bývalé koloniální čtvrti zvané Kota, která sloužila Holanďanům až do druhé světové války jako správní centrum celé země. Dnes je většina domů prázdných a pouliční prodejci odírají kůži z bílých turistů. Zde jsme si poprvé zasmlouvali (Indonésané to milují a mnohdy jsou prý uražení, když se spokojíte s první navrženou cenou), za deset pohledů jsme místo 50ti tisíc zaplatili 25. Napoprvé se nám to zdálo jako úspěch, přestože prý prodejci běžně po cizincích chtějí i desetinásobek normální ceny. Příště budeme tvrdší.
Dominantou Koty je vyhlášená kavárna Batavia. Na stěně slávy visí podepsaná fotografie Václava Havla, a kdo nemá hluboko do kapsy, ochutná kávu, která prošla trávicím ústrojím cibetky. My se zde seznámili se dvěma Indonésany. Nizar a její bývalý spolužák (jeho jméno začíná na D, ach ta moje paměť, na jméno si nevzpomenu) dnes oba žijí v USA, dělali nám pár hodin skvělou společnost a povedlo se jim výrazně zlepšit naši představu o místních lidech. Nakonec nám pomohli také sehnat simkraty a odvezli nás do Jalan Jaksa.

Jalan Jaksa povinná zastávka všech turistů, kteří projíždějí Jakartou. Hostely se zde mísí s všudypřítomnými stánky s občerstvením a turisté jsou tu oproti domácím v přesile. Najedli jsme se venku (nebýt potulných žebravých zpěváků, tak i relativně klidně), ochutnali indonéské pivo Bintang a poté se nechali hodit na hotel.

PS. Začínám trochu žárlit, po Petře se na ulici otáčí většina místních :-)

Praha-Dubai-Jakarta

Tak jsme v Jakarte. Cesta byla dlouha a unavna, spali jsme tak dve hodiny, zato jsem ale videla skoro celou prvni serii Pratel a taky trochu Big bang theory. Leteli jsme 6 hodin do Dubaje, tam 4 hodinove cekani na prestup stravili v Irish pubu, kde jsme se seznamili s Alexem, ktery se prave vracel z Indonesie a dal nam par uzitecnych rad. Dalsi let trval 8 a pul hodiny.
V Jakarte na letisti jsme si nejdrive museli vystat frontu na viza, pak na kufry, ktere jeste prosli rentgenovou prohlidkou, jestli opravdu nic nepasujem. Po chvilce hledani jsme se nakonec nasli s lidmi z Darmasiswa, kteri nas vyzvedavali. Jako darek na privitanou jsme 500.000 rupii. Cekala nas cesta do hotelu, ktery nakonec ani tak moc hotel neni. Jeli jsme ve trech, Honza, Csilla a ja soukromym autem. Trvalo to kvuli neuveritelnym dopravnim zacpam neco pres hodinu. Jezdi tu vlevo, maji 12 proude silnice(oba smery dohromady) a je to fakt mazec :)
Pri prujezdu Jakartou uz byla tma, ale centrum se zda byt neuveritelne...obrovske hotely, spousta aut, nakupni centra ( KFC, McDonalds, Sturbucks, Zara, Marks and Spencer....proste jsme globalizovani).
Auto nas dovezlo do arealu nejznamejsiho muzea, kde jsou predstaveny jednotlive kultury a kmeny Indonesie a tu je i nas hotel. Tedy spise chatky po 15 lidech s palandami, spoustou komaru, ne moc cistym povlecenim a po strope tu lezou gekoni....ti jsou roztomili. Hlavni budova je ale cista a . Radsi jsem si tak dneska hlavu myla radsi na zachode prave v hlavni budove, kde maji kohoutek s vodou, nez ve sprse u pokoje.
Vcera jsme tu sli na veceri, ja mela ryzi se zeleninou a Honza s kuretem, rozdil byl v tom, ze on mel na ryzi vajicko a jako prilohu malinky kus kurete. Bylo to ale moc dobre a spolu s pivem nas to kazdeho vyslo na 42.000 Rupii a to je asi 80Kc.
Dnes nas ceka stehovani do 5*hotelu, predstaveni tradicniho tance. Nas osobne pak shaneni mobilu a internetu. Ted tu sviti slunicko, venku je jak v pradelne a vevnitr radne klimatizovano.Za chvili je snidane, tak jsme zvedava jestli budeme mit ryzi.

So we are in Jakarta. Journey was very long and exhausting, we didnt get much sleep, but we saw many episodes of Friends and Big Bang Theory. We flew 6 hours to Dubai, there we were waiting 4 hours for the connected flight which took 8 and half hours. In Dubai we were in a irish pub where we met Alex, Austrian guy who was just coming back from Indonesia and gave us some usefull tips.
In Jakarta we had to wait for our VISA confirmation and our luggages. They were checked if we dont have any drugs with us. It took us a while until we found the Darmasiswa people. As a welcome gift we recieved 500.000 IDR (around 50USD). Than we were transported to a hotel, which was not exactly a hotel after all, in private cars. The traffic (indonesian macheta) was increadable. It took us about an hour to get to the place and avarage speed was not higher than 40km/hour on a 12 lines round.
It was already dark, but we saw so many shiny skyscrapers, shopping centers (KFC, Pizza hut, Zara, Marks and Spencer...well thats globalization) and brand new Toyotas nad other cars.
The car brought us to an areal which is full of museums. You can find here replicas of typical Indonesian houses from different places in Indonesia. There was also our hotel, more like buildings with rooms and double beds for 10 and more people. I was so lucky that I got a room where was AC and no shower just mandi. Honza had a room without AC but with a shower (dont expect a warm water). There was so many moskitos, little quite cute lizards on the ceiling and I saw one cockroacr
This morning I prefered to wash my hair in the main building by the toilettes. In this building we also had a dinner yesterday. I had a vegetable rice, Honza chicken ( it was the same rice with a little piece of chicken on the side) and a beer. It was very good and costed something around 4EUR per person.
Today they should be moving us to a 5* hotel, we should see a performance of traditional dance. Honza and me are going for an indonesian SIM card and internet hunt:) The sun is shining now, inside the AC is working quite well, outside it feels like being in a Green house. Im goind for a breakfast now, maybe some rice?