Probudil mě nejdřív bzukot komára kolem obličeje (máme super repelent, takže si na mě zatím ani jeden nedovolil sednout), potom příjezd skupinky studentů z Kambodže, ale až na potřetí z vlastního popudu lezu z postele v sedm hodin místního času. Pro lepší představu jsou v tu chvíli v Praze dvě hodiny ráno.
Protože jsem řádně zpocený (spal jsem v povlečení od peřiny a větrák připevněný na strop klimatizaci nenahradil), jdu se ven protáhnout. Teplota je prozatím přijatelná, po cvičení a snídani probíhá představení tradičního tance. Petra se neostýchá a po chvíli tančí do rytmu indonéské "dechovky" na podiu spolu s tanečníky.
Následuje přesun do pětihvězdičkového hotelu Grand Sahid Jaya. Zní to velmi slibně, než zjišťujeme, že nám s Petrou nedovolí bydlet na jednom pokoji, že jsme všichni rozděleni na pokoje po třech, ve kterých jsou jen dvě postele (kolují tu historky, že někdo našel jen jednu postel a další sice našel dvě, ale v jedné cizího chlapa), a že je tu bazén, do kterého nás nepustí. Na pokoji jsem s Němcem Mariem a surfařem Alistorem z Jižní Afriky, Petra bydlí se dvěma Slovenkami.
Po obědě se rozhodujeme vyrazit na sever, do bývalé koloniální čtvrti zvané Kota, která sloužila Holanďanům až do druhé světové války jako správní centrum celé země. Dnes je většina domů prázdných a pouliční prodejci odírají kůži z bílých turistů. Zde jsme si poprvé zasmlouvali (Indonésané to milují a mnohdy jsou prý uražení, když se spokojíte s první navrženou cenou), za deset pohledů jsme místo 50ti tisíc zaplatili 25. Napoprvé se nám to zdálo jako úspěch, přestože prý prodejci běžně po cizincích chtějí i desetinásobek normální ceny. Příště budeme tvrdší.
Dominantou Koty je vyhlášená kavárna Batavia. Na stěně slávy visí podepsaná fotografie Václava Havla, a kdo nemá hluboko do kapsy, ochutná kávu, která prošla trávicím ústrojím cibetky. My se zde seznámili se dvěma Indonésany. Nizar a její bývalý spolužák (jeho jméno začíná na D, ach ta moje paměť, na jméno si nevzpomenu) dnes oba žijí v USA, dělali nám pár hodin skvělou společnost a povedlo se jim výrazně zlepšit naši představu o místních lidech. Nakonec nám pomohli také sehnat simkraty a odvezli nás do Jalan Jaksa.
Protože jsem řádně zpocený (spal jsem v povlečení od peřiny a větrák připevněný na strop klimatizaci nenahradil), jdu se ven protáhnout. Teplota je prozatím přijatelná, po cvičení a snídani probíhá představení tradičního tance. Petra se neostýchá a po chvíli tančí do rytmu indonéské "dechovky" na podiu spolu s tanečníky.
Následuje přesun do pětihvězdičkového hotelu Grand Sahid Jaya. Zní to velmi slibně, než zjišťujeme, že nám s Petrou nedovolí bydlet na jednom pokoji, že jsme všichni rozděleni na pokoje po třech, ve kterých jsou jen dvě postele (kolují tu historky, že někdo našel jen jednu postel a další sice našel dvě, ale v jedné cizího chlapa), a že je tu bazén, do kterého nás nepustí. Na pokoji jsem s Němcem Mariem a surfařem Alistorem z Jižní Afriky, Petra bydlí se dvěma Slovenkami.
Po obědě se rozhodujeme vyrazit na sever, do bývalé koloniální čtvrti zvané Kota, která sloužila Holanďanům až do druhé světové války jako správní centrum celé země. Dnes je většina domů prázdných a pouliční prodejci odírají kůži z bílých turistů. Zde jsme si poprvé zasmlouvali (Indonésané to milují a mnohdy jsou prý uražení, když se spokojíte s první navrženou cenou), za deset pohledů jsme místo 50ti tisíc zaplatili 25. Napoprvé se nám to zdálo jako úspěch, přestože prý prodejci běžně po cizincích chtějí i desetinásobek normální ceny. Příště budeme tvrdší.
Dominantou Koty je vyhlášená kavárna Batavia. Na stěně slávy visí podepsaná fotografie Václava Havla, a kdo nemá hluboko do kapsy, ochutná kávu, která prošla trávicím ústrojím cibetky. My se zde seznámili se dvěma Indonésany. Nizar a její bývalý spolužák (jeho jméno začíná na D, ach ta moje paměť, na jméno si nevzpomenu) dnes oba žijí v USA, dělali nám pár hodin skvělou společnost a povedlo se jim výrazně zlepšit naši představu o místních lidech. Nakonec nám pomohli také sehnat simkraty a odvezli nás do Jalan Jaksa.
Jalan Jaksa povinná zastávka všech turistů, kteří projíždějí Jakartou. Hostely se zde mísí s všudypřítomnými stánky s občerstvením a turisté jsou tu oproti domácím v přesile. Najedli jsme se venku (nebýt potulných žebravých zpěváků, tak i relativně klidně), ochutnali indonéské pivo Bintang a poté se nechali hodit na hotel.
PS. Začínám trochu žárlit, po Petře se na ulici otáčí většina místních :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat