Jak si pozorní čtenáři jistě všimli, Petra a já pobýváme každý v jiném městě. Semarang je hlavní město provincie Centrální Jáva a se svými 1,4 miliony obyvatel patří k větším v Indonésii. Leží na severním pobřeží (pláže zde ovšem bohužel nehledejte) ostrova Jáva a je klidnější a čistější než Jakarta, nejsou zde mrakodrapy, protože podle zdejší vyhlášky může mít nejvyšší budova pouhých 14 pater. Malang ležící ve východní části Jávy je odsud stejně daleko jako Praha od Bratislavy, tuto cestu mám teprve před sebou (vnitřně se smiřuji s tím, že budu zanedlouho s láskou vzpomínat na zlatou českou dé jedničku).
Dnes je sobota 1. října a já zde strávím ještě týden, než vyrazím za svou milou do Malangu. Uteče to, doufám, jako voda, neboť v pondělí mi konečně začíná výuka indonéského jazyka. O jazyku jindy, popíšu vám raději, jak plyne život v Semarangu.
Jelikož v mém původním kosu jsem měl zařízené ubytování pouze na první dva dny a vztahy s panem domácím nebyly nejlepší, rozhodl jsem se nevyjednávat s ním o dalším pokračování našeho soužití. Náš přidělenec z univerzity slíbil dorazit na devátou a sehnat nám nové ubytování. Když jsem ho v jedenáct hodin začal urgovat, omluvil se s tím, že dorazí v jednu, skutečně přijel ve dvě hodiny odpoledne. Vůbec se nedivte, toto je v Indonésii normální, stejně jako všudypřítomné odpadky a (Petra potvrdí) chybějící víka od kanálů. Měl jsem alespoň dostatek času uvědomit si, že nechci shánět ubytování s "němým" Madagaskarčanem.
Naložil jsem své věci do taxíku a vyrazil za španělským studentem Davidem, s kterým jsem se seznámil ve vlaku, a který slíbil, že se se mnou podělí o svůj pokoj, než najdu vlastní ubytování. David přijel studovat stejný program jako já (jen na jinou univerzitu - v Semarangu jsou tři takové) a když říkal pokoj, myslel tím cimru 2 krát 3 metry bez oken, zato s průsvitem ve stropě, jednou skříní a matrací, na které od té doby dočasně spolubydlíme. My ovšem nejsme ořezávátka a vojenské podmínky nepodlomí naše dobrodružné povahy.
Dnes jsem si vzpomněl na fórek, který koluje mezi českými školáky. Funguje tak, že se zeptáte kamaráda: "Franto, kterou rukou si utíráš zadek?" Odpoví vám pravděpodobně, že levou, pravou, nebo že podle něj na tom nesejde a pravidelně je střídá. Vy se mu můžete z plna hrda zasmát a říci, že je čuně, a že vy se přece neutíráte rukou, ale toaletním papírem. V Indonésii s tímto fórkem neuspějete, protože zde se zadky opravdu utírají rukou. Konkrétně levou, která je poté nečistá a nepoužívá se při jídle. Vedle každého záchodu (většinou tureckého) je nápustka, lavor či kýbl a k němu přiložená nálevka, kterou vodu naberete a příslušnou partii pak opláchnete. Stejně tak se v tradičních obydlích nevyužívá sprcha, ale umyjete se poléváním všudypřítomnou nálevkou. Za sebe musím říci, že když není jiná možnost, dá se na to zvyknout.
S Davidem jsme vyrazili na návštěvu kampusu mé univerzity zvané Diponegoro, podle mytického válečníka a odtud je nedaleko krásná buddhistická pagoda. Dozvěděli jsme se, že pagoda má symbolizovat sedm kroků k Nirváně a že socha pyšně sedící v jejím středu není Buddha, nýbrž jeho neosvícený předchůdce. Samotný Buddha vysedává ve skromnějším klášteře. Naše pagoda je nová, postavená roku 2006 na znamení smíření a respektu ze strany Islámu (v Indonésii i Semarangu převažujícím) vůči ostatním náboženstvím.
Cestou domů jsme se v centru města zastavili na ptačí polévku. Okusili jsme vnitřnosti, jazyk i mozek, pochutnal jsem si, žaludeční potíže přišli až druhý den, takže nemůžu tvrdit stoprocentně, že příčinou byla tato polévka, proto vřele doporučuji.
Davidovo bydlení je na předměstí Semarangu zvaném Sekaran a po setmění už vás ankot nesveze. Taxikáře jsme nepotkali, přítomní nájemní motorkáři by nás sice svezli, ale za neslušnou cenu, proto jsme zkusili stopovat. Povedlo se a na korbě dodávky jsme za dvě cigarety vesele dojeli (doma nezkoušejte).
Žádné komentáře:
Okomentovat