Poté co majitel domku na předměstí Semarangu promluvil se svými sousedy a ujistil se, že jim nevadí, pokud v jeho domě budou bydlet zároveň chlapci a děvčata (normálně chlapci nesmí vkročit do dívčích ubytoven, dívky naopak mohou, ale je velmi nevhodné, pokud za sebou zavřou dveře od pokoje), jsme se společně s Petrou a ostatními studenty nastěhovali do našeho domečku. Roční pronájem jednoho pokoje nás vyšel na pěkných 2,5 milionu rupií (5 tisíc korun).
Odsud každé všední ráno vyrážíme do školy. Bydlíme poměrně daleko, takže cesta zabere v průměru hodinu. Délka cesty nezáleží ani tak na provozu jako na vůli řidiče. Na přestupních uzlech většinou čeká několik minibusů, a pokud nasednete do nejbližšího, pravděpodobně vás to bude stát nervy. Řidič, jehož vozidlo ještě není zcela plné, vydrží čekat klidně dvacet minut na místě. Osvědčila se mi taktika popojít alespoň dvě stě metrů ve směru cesty, projíždějící poloprázdné vozy ignorovat a naskočit až do plného. Pokud se angkot vyprázdní během cesty, řidič většinou zastaví na místě, kde tuší, že by mohl někdo přistoupit a čeká a čeká. Když ráno vstaneme včas, nemám s těmito nešvary problém. Pokud ale zaspíme a spěcháme, přivádí mě do varu. Minulý týden jsem vážně uvažoval o tom, že si koupím zbraň (nebojte, jen pro výstrahu).
V Semarangu pomalu končí období sucha, projevuje se to tak, že každý den alespoň hodinu vydatně prší, většinou v odpoledních či večerních hodinách. Pokud jsme v tu dobu s Petrou zrovna na cestě, není problém najít místo, kde se můžeme schovat. Občas se stane, že se déšť potká s druhou velmi častou místní událostí - výpadkem elektřiny. U výpadků bohužel neexistuje žádná pravidelnost ani průměrná délka trvání. Minulý týden nás déšť zahnal do poměrně pěkné restaurace, chvíli na to vypadl proud a my si tak užili romantickou večeři při svíčkách.
Od spolubydlících jsem se nechal přemluvit k rituálnímu ostříhání vlasů, Petra se toho ujala a tak nosím poprvé v životě ježka. Španěl David a Mexičanka Karen neznaje strachu si zase nechali propíchnout uši, byl jsem u toho a rozhodně to neproběhlo ve sterilním prostředí. Uši jim zatím nehnijí, no možná jsme doma v Evropě jen přehnaně úzkostliví.
Abyste neřekli, že se jen poflakuji, jezdím každou sobotu trénovat malé Indonésany fotbal. Trénink je vždy od půl sedmé ráno, později už by bylo nesnesitelné vedro. Kluci ze mne mají pozdvižení, po prvním tréninku po mně chtěli podpisy. Vedle toho chodím také jednou týdně hrát futsal (sálový fotbal), který je zde národním sportem obdobně jako fotbal v Čechách. O víkendu jsem se zúčastnil futsalového turnaje, překvapením pro mne bylo chování k rozhodčím. Během obou hracích dnů byli rozhodčí napadeni. První den skončil jeden knockoutovaný na zemi, druhý den dalšího škrtili hráči po zápase. Když jsem mu šel na pomoc, moji spoluhráči mne drželi, ať jsem v klidu, že prý je to součást rozhodcovské profese.
Po posledním tréninku jsem jel se spoluhráči povečeřet do warungu. Jelikož ochutnám většinou vše, co mi dají, tak jsem snědl uvařený kuřecí pařát včetně prstů po vzoru ostatních. Tentokrát už můj žaludek zaprotestoval a celý další den jsem musel pravidelně a s malými intervaly navštěvovat toaletu.
To, co začalo poruchou land roveru cestou na Bromo, pokračuje i zde v Semarangu. Během jízdy domů ze školy zhasl přeplněný angkot, ve kterém jsme seděli, a už nenastartoval. Hbitě jsme přeskočili do jiného, který ujel dva kilometry a odešel také. Už jsem nechtěl provokovat osud a pokračovali jsme poté raději pěšky. Když tuto příhodu vyprávím kamarádovi, který mne zrovna vezl na motorce, dobře se bavil. Bohužel jen chvíli, protože do pěti minut jsme píchli kolo. Moje teorie je, že nosím smůlu, jeho že mne pronásleduje duch krásné mladé Indonésanky. Defekt kola není v Indonésii žádné neštěstí, stačilo jít půl kilometru dále po silnici a narazili jsme na jednoho z opravářů motorek, kterých je podél cest bezpočet. Během výměny jsme se zapovídali u warungu s řidiči becaků a nechali mne na chvíli si vyzkoušet toto tradiční řemeslo.
Ke studiu patří i společenské povinnosti. Kývl jsem na natočení medailonku o životě zahraničních studentů na mé univerzitě, a když se konal Mezikulturní večet v budově rektorátu, vystoupil jsem s proslovem. Poprosili mne, abych povyprávěl o mém pobytu v Semarangu, a jelikož jsem nechtěl zůstat pozadu za mými vietnamskými spolužáky, kteří prezentovali jejich tradiční hudbu, slíbil jsem, že také zaspívám. Jsem si dobře vědom svých hudebních schopností a zvolil jsem jednodušší skladbu s chytlavým refrénem, aby se publikum případně zapojilo. Věřte nebo ne, ale sto lidí v sále včetně rektora nakonec opravdu tleskalo do rytmu Tří čuníků od Jarka Nohavici.
Žádné komentáře:
Okomentovat