Minulý týden opravdu utekl jako voda a já si už užívám pohodlí vyhlášeného hotelu Helios v Malangu. Nejlepší reklamou pro indonéská hotelová zařízení je bezesporu jakákoliv zmínka v Lonely Planet a Helios je zde nazván Mekkou všech turistů. Převážně zahraniční turisté si zde podávají kliku od dveří, panuje zde rodinná atmosféra díky indonéskému supervizorovi Johnymu, a když zavřete oči a zaposloucháte se, dvě jezírka s umělým proudem dokážou navodit atmosféru tropického pralesa (či pro lepší představu - vodáckého výletu).
Než jsem se sem dostal, strávil jsem ještě týden na cimře s Davidem. Každý večer nám dělal společnost jiný návštěvník. Potkali jsme mravence, moskyty, gekony, švába, v noci mi za chatkou ze střechy na rameno skočila krysa a poslední večer přišel do pokoje nezvaný host - malý škorpion. Snažil se zašít pod matraci, nakonec odešel rozmáčknutý na podrážce Davidova sandálu.
V pátek jsem vyrazil směr Malang, poháněn láskou, vystrašen v Surabaye (má přestupní stanice, 2,6 milionu obyvatel, nikde jsem se tak nebál o svůj batoh) na nádraží místní cháskou, a nechybělo moc, aby výlet skončil fackou. Proč? Řidič taxíku v Malangu, vida že jsem důvěřivý cizinec, mě u cíle mé cesty se slovy, že se ještě otočí, než zaparkuje, odvezl kilometr pryč a zase zpátky. Rupie na taxametru naběhly stejně jako žíla na mém spánku. Tentokrát měl štěstí, protože už jsem viděl Petru a po čtrnácti dnech odloučení jsem ji běžel políbit.
O víkendu nás čekal vytoužený výlet na horu Bromo. Bromo není indonéská neznámější sopka (určitě víc lidí slyšelo o Krakatau), ani nejvyšší hora (před dávnými časy prý ale byla), přesto je zdaleka nejnavštěvovanější díky krásnému panoramatu několika dalších sopek, které se kolem ní hrdě tyčí.
Jelikož jsme chtěli sopky vidět při východu slunce a není jednoduché dostat se k nim po vlastní ose, zvolili jsme nejpohodlnější dostupné řešení. V půl druhé ráno dopíjíme v hotelu horký čaj a průvodce nám vysvětluje, že kolem půl páté dorazíme Land Roverem na vyhlídku, odkud je na východ slunce nejkrásnější pohled. Po cestě nás na předměstí Malangu překvapil dav lidí, kteří sledovali představení fakírů, kteří ku příležitosti náboženského svátku nechali do svých těl vstoupit démony, aby je mohli následně vyhnat. Fakíři se povalovali po zemi v křečích, polykali sklo a oheň. My bohužel spěchali, takže se náš vůz pouze propletl davem a pokračoval dále.
Bromo je od Malangu vzdálené přibližně 80 kilometrů, druhá polovina cesty vás vede úzkou nepříliš pohodlnou horskou silnicí stále výše a zároveň blíže k cíli, až dorazíte na "šeptající" poušť. Jde o náhorní plošinu, obklopenou horskými hřbety, uprostřed které se tyčí jednotlivé sopky, což ovšem zjistíme až po rozbřesku. My se tudy kodrcali natěšení na okouzlující východ slunce, netušíc že náš Land Rover už to má spočítané.
Prvním varováním bylo, když autu zhasly přední světlomety a my z ničeho nic jeli úplnou tmou, nicméně jsme klidně seděli dále. Následoval dým řinoucí se z palubní desky, auto zastavilo a průvodce vyděšeně křičel "RUN, RUN". Nebylo nač čekat, popadl jsem foťák a vyskočil stejně jako ostatní. Nejlepší reflex předvedla Petra, která čeká na podobnou nehodu už od Ruzyně, v autě přeskočila mě i dva Francouze, kteří s námi jeli, a během vteřiny byla v bezpečné vzdálenosti, foťák nefoťák.
Zaplať pánbůh za baterku, kterou vezla Francouzka s sebou, jinak by v té tmě byly jediným zdrojem světla dva plamínky, jeden poskakující na palubní desce a další z motoru. Když došla voda, hasilo se pískem. Nemusím být automechanik, abych v tu chvíli věděl, že auto už se samo nerozjede. Bylo půl čtvrté, venku pět stupňů (naštěstí jsme byli pořádně oblečení) a náhradní vůz v nedohlednu. Dorazil v pět, na vyhlídku umístěnou na vrcholku hory Penanjakan jsme to už bohužel před východem slunce nestihli.
Stoupali jsme k vyhlídce zklamaní, míjejíce v protisměru odjíždějící šťastnější turisty, ale nahoře nám okouzlující panorama stejně vyrazilo dech. Kráter hory Bromo je poněkud zastíněn dvěma krásnými kuželovitými sopkami Batok a Semeru (s 3676 metry nejvyšší na Jávě). Současný kráterovitý tvar Broma je způsoben jeho dávnou i nedávnou aktivitou. Naposledy chrlilo sopečný prach po pět měsíců na přelomu let 2010/11.
Z vyhlídky jsme zamířili k patám Broma, podívat se přímo na kráter. Nahoru vás může vyvést koník, kterých tu na turisty čeká možná dobrá stovka. Člověku se zde moc dobře nedýchá, nejen kvůli řídkému vzduchu a všudypřítomnému prachu, ale i díky sirným výparům. Kráter je obrovský, vzhledem k tomu, že ochranné zábradlí nepřežilo poslední sopečnou aktivitu, není tak velký problém do něj ze shora spadnout. Vedle Broma stojí skromný hinduistický chrám (Bromo je jávanský výraz pro boha Brahmu) odolávající staletým nánosům prachu.
Následovala projížďka nedalekou savanou (bohužel vysušenou z důvodu letošní sopečné aktivity) a prohlídka vysokohorských vesnic, specializovaných na pěstování zeleniny na neuvěřitelně příkrých svazích místních hor. Jedná se o místo, jehož kouzlo nelze dostatečně výstižně zachytit na fotkách, svahy jsou až téměř po vrcholky zaplněné malými políčky. Vzhledem k našemu rannímu zpoždění navrhl náš průvodce, že vynecháme výlet na Duhový vodopád. Se slovy, že během období sucha se jedná o pouhý čůrek, nás téměř udolal, ale co já si jednou zaplatím, chci vidět, ať to stojí za to nebo ne, a tentokrát jsem nelitoval.
Krátké slovo k našemu průvodci. tento typický Indonésan (zimní bundu sundal teprve v momentě, kdy z nás se dal už pot ždímat) nosil na své bekovce připnuté odznaky darované zahraničními turisty. Když nám ukazoval svůj oblíbený, který dostal kdysi od německého turisty, zatrnulo v nás. Jednalo se o říšskou orlici, ozdobenou hákovým křížem. Nikdo jsme neměl v tu chvíli dost odvahy, snažit se mu to vysvětlit.
Vedle vodopádu se na větvích pohupovali opičáci, první které jsem kdy viděl ve volné přírodě. V Semarangu jsem už sice jednu opici potkal na ulici, jednalo se však o domácího mazlíčka, kterého si majitel vedl na vodítku, stejně jako my u nás venčíme psy. Poté jsme navštívili další ne příliš dobře zachovaný malý hinduistický klášter.
Na hotelu nás uvítal vytopený pokoj. Po dnešku začínám přemýšlet nad opodstatněním názvu našeho města. Malang znamená v překladu "nešťastný".
Žádné komentáře:
Okomentovat