Cestující v Čechách každý den ukázněně nastupují a vystupují z prostředků hromadné dopravy na vyznačených zastávkách. Za dávných časů (vaši rodiče vám to jistě potvrdí) jste ovšem mohli zastavit autobus kdekoliv po cestě, či během jízdy v travmaji počkat, až přibrzdí, a vyskočit.
Autobusy v Indonésii buďto čekají na nádraží, dokud nejsou plné a vyráží pak již rovnou ce svému cíli, anebo vyjedou poloprázdné a naplnit se je daří až během cesty. Druhý typ dálkových autobusů se přizpůsobil Indonésanům, kteří jak známo velmi neradi cestují pěšky (jsou schopni jet na motorce nebo angkotem i do sámošky vzdáleném několik desítek metrů). Stačí při nástupu zamávat na projíždějící dálkový autobus a v cíli se potom necháte vysadit co nejblíže svému domu. Mně se tento způsob také zamlouvá, ušetříte čas i peníze, které byste vynaložili na dojíždění k autobusovému nádraží.
V dálkovém autobuse existuje jakési neoficiální "mýtné", s kterým raději předem počítám do ceny lístku. Během cesty nastupují do autobusů muzikanti, chvíli vás potěší libou hudbou (libou, jen pokud máte štěstí, protože většině byste nejraději rozšlapali kytaru a zacpali ústa záclonkou) a pak vybírají drobné do misky či natažené dlaně. Takových muzikantů se během tříhodinové jízdy vystřídá průměrně pět a půl.
V pátek večer jsme dorazili do Yogyakarty, kulturního města uprostřed Jávy s velmi dlouhou historií a výsadním postavením v minulé i současné Indonésii. Byla zde vyhlášena nezávislost v roce 1945 a v prvních letech republiky plnilo funkci hlavního města. Centru města vévodí Kraton - obrovský komplex budov, paláců a zahrad, který je bohužel pro veřejnost většinu roku nepřístupný. V Kratonu bydlí sultán (chcete-li pan král), který je zároveň dědičně guvernérem provincie, a se svou rodinou dohlíží na klidný chod města. Nynější sultán je již desátým v pořadí, nepodařilo se mu ovšem zatím zplodit syna, takže po jeho smrti nastoupí na trůn jeho bratr. Sultáni živí většinou mnoho manželek a ještě více dětí. Rekordmanem byl čtvrtý sultán, který si všechny své děti podle mého rozhodně nemohl pamatovat jménem (řekl bych, že většinu by ani na ulici nepoznal), bylo jich totiž 88.
Nebyl velký problém sehnat v Yogye přijatelné ubytování. Blízko centra města najdete plejádu ubytoven všeho druhu od nejlevnějších losmenů (50 tisíc rupií resp. 100 korun pro dvě osoby na jednu noc) až po drahé hotely. Při nočních toulkách přilehlými uličkami jsme zabloudili do jedné, kde bylo nezvykle živo. Prošli jsme bez povšimnutí kolem kasičky, kam místní vhazovali vstupné a octli jsme se ve společnosti pasáků a prodejných žen. Kdo by tuto uličku někdy hledal, ptejte se po Gang Tiga.
Kromě stříbrných výrobků je Yogyakarta známá hlavně díky batice. Ta se zde vyrábí, a co hlavně, hojně prodává. Konvoje turistů přijíždí za účelem koupě pěkného obrázku či košile. K tomuto účelu je nejlepším místem Malioboro, široká a velmi dlouhá ulice, jeden obchod či krámek s batikou vedle druhého. Ulice je celý den plná lidí, nejlepší kousky ovšem najdete jinde.
Vedou k tomu dvě cesty, první sledovali naši kamarádi Marton s Csillou. Pouliční naháněč je dovedl na místo, kde se podle jeho slov vystavuje několik batikovaných obrazů těsně před tím, než jsou odvezeny lodí do Singapuru, odkud jsou expedovány dále do světa. Jedná se prý o poslední šanci, koupit bezesporu unikátní kousky a jejich cena tomu také odpovídá. Marton si vybral obraz, který obchodník ocenil na 1 a půl milionu, po krátkém smlouvání se dostali na 400 tisíc (800 korun). Tato situace je téměř učebnicový příklad toho, jak místní vytahují peníze z turistů neznalých poměru. Loď do Singapuru naložená batikou pravděpodobně nikdy nevypluje a ani se nechystala, prodavač i naháněč si vesele mnou ruce.
Naše cesta s Petrou vedla do jiného místa, kam nás dovezl becak na doporučení našeho průvodce ze sultánova paláce. Zde byly vystaveny stovky batikovaných obrazů i obrázků různých kvalit a velikostí. Rozdíl oproti Martonově obchůdku byl také v tom, že všechny měly cenu ne odvozenou od vaší schopnosti smlouvat, ale fixní právě podle velikosti a kvality. Našli jsme podobný obraz, jako si koupil Marton, dokonce od stejného umělce za poloviční cenu. Rada pro dnešní den zní: Nechceš-li, aby tvé úspory byly tenčí, vyhni se v Yogyakartě naháněči.
V okolí města lež dva starověké chrámy chráněné programem UNESCO. První z nich, Borobudur, jsme si jeli prohlédnout v sobotu. Abych pravdu řekl, vedle sopky Bromo je Borobudur jediná indonéská chlouba, o které jsem věděl něco více, ještě než jsem začal přemýšlet o cestě do této země, těšil jsem se proto skoro až dětinsky. Jak se výlet blížil, zaléval mé tělo adrenalin a ráno před výletem jsem nemohl dospat. Když nastal velký den, stačilo už jen procvičit ukazovák pravé ruky, který používám ke stisku spouště na foťáku a mohlo se vyrazit.
U pokladny nás čekal velký úkol. Zahraniční turisté platí za vstup 150 tisíc rupií, zatímco Indonésané pouhých 23 tisíc, rozhodli jsme se, že si to nenecháme líbit. Výzvou bylo i tvrzení Lisanne, naší spolubydlící ze Semarangu, která už zde dvakrát byla, a přestože mluví trochu Indonésky a vždy měla zdejší studentskou kartu, pokaždé platila dražší vstupné.
My měli v ruce Petry studentskou kartu, já žádnou zatím ve škole nedostal, takže jsem musel blufovat úplně. Použili jsme celou naši indonéskou slovní zásobu a pravděpodobně jsme zanechali dobrý dojem, protože jsme nakonec platili levnější vstupné. Nic není nemožné. Za ušetřené rupie se Petra před chrámem svezla na slonovi, odpoledne jsme jeli drožkou, dobře se najedli, koupili si a vypili kokos, večer se znovu dobře najedli a ještě nám určitě něco zbylo.
Borobudur byl postaven v 8. století a jedná se o největší buddhistický chrám na světě. Po úpadku buddhismu na Jávě byl zasypán sopečným prachem a zarostl džunglí. Znovu ho objevili Holanďané na začátku 19tého století. Poté prošel rekonstrukcí, zažil politicky motivovaný bombový útok v roce 1985 a následovala další rekonstrukce.
Poté co ve směru hodinových ručiček projde šest spodních čtvercových teras symbolizujících každodenní život a postupnou cestu k Nirváně, objevíte tři vrchní kruhovité terasy osázené útvary ve tvaru zvonů, uprostřed každé sedí Buddha, které mají symbolizovat právě věčný život a Nirvánu. Spodní patra jsou zajímavá především bohatou výzdobou, horní svou nepopsatelnou atmosférou. Nemluvím teď za Petru, ale takhle nějak jsem si představoval nebe.
Po návratu do města jsme využili příležitosti a shlédli představení tradičního loutkového stínového divadla. Nazývá se wayang, pochází z Jávy a tématem jsou různé motivy z hinduistických eposů Mahabharata a Ramayana. Existuje několik forem, my se zatím seznámili se dvěmi. První je wayang kulit (kožený wayang), loutky se vyrábí z kůže jakéhosi vodního buvola a následně jsou pěkně pomalované. Mistr se posadí za osvícené plátno, přikládá k němu loutky, pohybuje s nimi a hru doprovází vyprávěním v Javajštině a zpěvem. Mistrovi většinou pomáhá tradiční gamelanový orchestr a několik dalších zpěváků. Představení trvá celou noc, my shlédli jen zkrácenou dvouhodinovou verzi pro turisty. Druhou formou je wayang orang (lidský wayang), loutky zde zastupují herci.
Prambanan, druhý do party UNESCO, postavili hinduisté v devátém století a stejně jako Borobudur tiše chátral, než ho objevili a zrestaurovali Holanďané. Skládá se z několika chrámů, kterým vévodí trojice věnovaná třem nejdůležitějším bohům, jimiž jsou Shiva, Vishnu a Brahma. Největší chrám boha Shivy není přístupný, ostatní jsme si prohlédli i zevnitř, kde najdete sochu konkrétního boha. Prambanan se nám oběma moc líbil, je nádherný zejména v pozdním odpoledni.
Na západ slunce jsme se přesunuli k nedalekému Candi Sewu, buddhistickému komplexu z devátého století. Bohužel se mu restauratéři zatím nevěnovali tolik jako jeho větším kamarádům. Hlavní chrám obklopují desítky malých, které mají střechy do tvaru zvonů, podobných jako jsme viděli nahoře na Borobuduru. Všichni turisté byli už dávno pryč, takže jsme si užili chvilku o samotě. Celý komplex Prambanan jsme opouštěli jako poslední už za tmy.
V Yogyakartě jsme se poté v klidu najedli a počkali na půlnoční expres do Malangu. Nedoporučuji nechávat o víkendu nákup lístků na poslední chvíli, museli jsme předběhnout asi 80 lidí (funguje zde systém s očíslovanými lístečky podobně jako v Čechách na poště či na úřadě), aby na nás nějaké zbyly.
Žádné komentáře:
Okomentovat