Semarang je jedno z měst s nejteplejších klimatem v celé Indonésii. Denní teploty se tu během celého roku drží nad třicítkou, bohužel ani v noci se to nelepší, takže pokud nevlastníte stejně jako já klimatizaci, budíte se značně zpocení. Člověk z univerzity, který nám byl přidělem, nám ukázal, kam budeme chodit do školy a vzal nás do warungu na jídlo, které tu opravdu není drahé. My se v našem vegetariánském "stánku" najedli za 4000 rupií (8 korun), ale běžné ceny jsou mezi 10ti a 20ti tisíci. Většina majitelů warungů se specializuje na jednu pochoutku a tu připravuje pořád dokola celý rok, možná celý život. Některé warungy najdete pokaždé na stejném místě, přestože jde většinou o provizoria postavená z bambusu a pokrytá plachtami, jiné fungují jako pojízdné vozíky, s kterými jejich majitelé prochází ulice.
Odpoledne jsme se rozhodli vyrazit do centra města zvaného Simpang Lima (pět cest) sehnat mapu města a slovník. Doprovod mi dělal student z Madagaskaru, který neumí ani slovo anglicky, ale je zde v Semarangu sám, tak chodí všude se mnou. Když byste nás zahlédli na ulici, asi bychom vám připomněli slavnou dvojku - Robinson a Pátek. V obchodních centrech obřích rozměrů (už jsem si zvykl, že obchody a hotely jsou vždy větší, vyšší a přelidněnější, než znám z domova) najdete opravdu vše. Překvapilo mne, kolik je zde obchodů s mobilními telefony, bez nadsázky bych řekl, že se mobily prodávají v každém druhém obchůdku.
Při hledání knihkupectví jsme se náhodou seznámili s Australanem Jamesem, jediných bělochem v celém obchodním centru. Pomohl nám s nákupem, poté ukázal posilovnu a bazén, kam se chodí odreagovat, a poté co jsme si krátce odpočinuli, nás vzal na večeři do čínské čtvrti. Číňani tvořili v Indonésii po stalení početná ghetta a byli čilými obchodníky. Ve dvacátém století byli vystaveni velkým represím ze strany Indonésanů, zejména díky jejich nabytému bohatství a spoustu jich bylo vyhnáno či pobito. Čínská komunita v Semarangu je prý největší v celé Indonésii, my jsme navštívili trh, který pravidelně každý pátek, sobotu a neděli večer ožívá, plní se lidmi večeřícími, nakupujícími, či zpívajícími popolární karaoke.
James nás seznámil se studentem medicíny Ghzalaiem z Libye (na univerzitách je velký počet Libyjců, vzhledem k letošním revolučním bojům se jejich počet nezvýšil, jak bych čekal, naopak prý snížil). Je to fajn chlapík a slíbil, že nám pomůže sehnat bydlení. Všichni společně jsme vyrazili na kulečník. Přes pokročilou hodinu byla herna čítající na třicet stolů plná místní mláděže. Domů jsme dorazili o půlnoci. Naplnila se má obava, že Kos bude možná zamčený a nepůjde se dostat dovnitř. Přes usilovné klepání a volání se nám nepodařilo vzbudit majitele a byl jsem nucen přelézt zeď vedoucí k němu na dvorek, kde už na mě nahněvaný čekal. Kvůli jazykové bariéře a možná také naše půlmetrovému výškovému rozdílu mi nevynadal, pouze mne řádně probodl pohledem.
Žádné komentáře:
Okomentovat