Konečně moře

Jelikož jsme v Indonésii už nějaký ten týden a denně si stěžujeme (obzvláště pak Petra) na vysoké teploty a městský frmol, rozhodli jsme se konečně podívat k moři. Nedaleko Malangu je několik pěkných pláží, my si vybrali Sendang Biru (modrý pramen), která leží 80 kilometrů daleko, což v okolním kopcovitém terénu uvnitř přeplněného angkotu představuje tří a půl hodinové trápení. Řidič po nás bez ostychu požadoval dvojnásobnou cenu než je zvykem, nic naplat, alespoň nám slíbil, že na nás odpoledne počká a odveze nás nazpět.

Samotná pláž je vlastně přístav pro početnou skupinu tradičních rybářských člunů. Většina jich dnes slouží už jen jako atrakce a vy se jimi můžete nechat svézt napříč úžinou na ostrov Sempu, kde začíná exotika. Z několika zátok a pláží jsme si vybrali tu nejpěknější, naštěstí pro nás dokonce opuštěnou. Já když vám vidím moře, tak se neznám, máchám se v něm a je mi vše ostatní jedno. Petra je praktičtější a pustila se s vervou do dohánění opalovacího deficitu.

Oblečení jsme nechali viset na stromě a vydali se prozkoumat sousední zátoku. Naštěstí pro nás se Petra ještě jednou naposledy ohlédla a uviděla několik opic, co se nám rozhodli ukrást svačinu a oblečení. Stačili jsme je vyhnat a vše si od té doby lépe hlídáme.

Bohužel nic netrvá věčně a my se vydali domů. Čekal na nás domluvený angkot a nabídl nám, že nás za sprostou sumu (3 krát vyšší než jsme platili prve) odveze domů. My samozřejmě odmítli a tím jsme vyprovokovali hru pevných nervů. Řidič (očividně nahněvaný, protože si brousil zuby na obsah naší peněženky), vědom si velmi dobře své výhody převahy spočívající v tom, že jestli nás nesveze on, tak už dnes pravděpodobně nikdo, uprostřed lesního stoupání zastavil, vystoupil a v klidu vykouřil postupně několik cigaret. Po tomto gestu nasedl, obrátil angkot a vydal se s námi 500 metrů nazpátek, opět vystoupil a znovu si šel zakouřit.

Pak začalo smlouvání, že nás je ochoten dovézt, ale místo 30 tisíc, které jsme mu platili cestou na pláž, chce 100. Já už toho měl dost, sebral jsem batoh, vystoupil a vydal se naštvaně stopovat projíždějící auta a motorky. Řidič byl posera, oznámil nám, že i třicet mu stačí a jelo se domů.

Druhý den ráno jsem se zúčastnil oslav muslimského svátku "idul adha". Tímto svátkem si muslimové symbolicky připomínají skutek proroka Abrahama, který projevil oddanost svému Bohu, obětoval svému syna Ismaela. Alláh si Abrahama samozřejmě jen zkoušel a v poslední chvíli prohodil Ismaela za kozla, který to schytal místo něj.

Abrahamovu oběť si muslimové po celém světě připomínají před mešitami rituálním podřezáváním kozlů a býků, které věnují mešitám bohatší spoluobčané. Zabíjení nebylo moc příjemné na pohled (Petra zůstala raději doma), po usmrcení jsou zvířata naporcována a jejich maso rozdáno chudým a potřebným.

V týdnu jsme jeli na letiště do Surabayi přivítat vzácného hosta Petry kamarádku Patricii, Francouzsku, která si u nás udělala mezizastávku po roce stráveném v Austrálii. Přivezla víno a spoustu čokolády, je veselá kopa a v probíhající bujaré náladě nás napadlo odstoupit od plánovaného výletu po Jávě a vyrazili jsme společně na Bali.

Hlavním městem Denpasar jsme profrčeli rovnou do Kuty, nejznámnějšího letoviska nacházejícího se strategicky na jižních cípu ostrova nedaleko letiště.

Kuta jsou pěkné hotely s bazény a originálními zahradami, Kuta jsou ulice plné stánků se suvenýry, Kuta jsou restaurace v západním stylu se západními cenami, Kuta jsou vypelichaní psi, kam se jen podíváte. Kuta je nekonečná pláž, kterou omývají vlny, v kterých se pohupují hejna spokojených surfařů. Kuta je plná turistů, taxikářů, směnárníků, organizátorů rozličných poznávacích zájezdů. Kuta je noční život, bary a ranní kocovina. Kuta není Indonésie. Přesto se mi na pláži velmi líbilo, slibuji, že se na ni vrátím a naučím se zde surfovat.

I další místa na jižním cípu ostrova Bali stojí za zmínku. Pláž Jimbaran je pověstná krásnými západy slunce spojenými s konzumací mořských potvor v jedné z početných restaurací. Hinduistický chrám Ulu Watu, posazený na kraj útesu, obývaný opičím národem nabízí také nádhernou podívanou. Pověstný Tanah Lot, chrám vystupující z moře si šetříme na příští návštěvu.

Zažil jsem zde také první klasickou směnárenskou šmelinu. Směnárníkovi během výměny peněz nenápadně padali již přepočítané bankovky zpátky do šuplíku. Tak mne to rozhodilo, že doteď nedokážu říci, jestli mne obral nebo ne.

Na Bali se nejezdí jen kvůli plážím a surfování. Nejlepší ukázkou tradiční kultury je vnitrozemské město Ubud (pro mne zatím jednoznačně nejhezčí město v Indonésii), kam se v minulosti sjížděli umělci z celého ostrova. Bali je hinduistické a s náboženstvím se tu setkáte na každém kroku. Většina domů je postavena v tradičním zdobeném stylu, kromě obecních chrámů má i každá rodina svůj malý na vlastní zahradě. Hinduisté každé ráno než požijí první jídlo symbolicky obětují mističku s jídlem, ta potom během dne slouží jako snadná kořist všudypřítomným více či méně prašivým psům.

Stejně jako Julia Roberts ve filmu "Jíst, meditovat, milovat" vyrazila i Petra v Ubudu na jógu. To víte, že jsem byl zvědavý a šel spolu s ní. Prvně bych měl říci, že mi nedělá dobře sedět dlouho v tureckékm sedu, bohužel se to po mě vyžadovalo a proto jsem musel švindlovat. Dechová cvičení jsou prima, monotónní opakování pozic ve stylu pozdrav slunci mi taky nevadí, opakování hesel v hindu jazyce po instruktorovi mi však bylo trochu proti srsti - kdo ví, co jsme to vůbec skandovali..

Obdobně jako "wayang" na Jávě (loutkové představení eposů Mahabharatha a Ramayana) vymysleli si hinduisté na Bali !kecak". Stovka mužů sedí v několika kruzích okolo ohně a velmi rytmicky za pomoci tleskání, mávání a nekonečného opakování slova "kečak" doprovází tanečníky, kteří předvádějí výjevy z eposu.

Uprostřed města můžete navštívit opičí prales, nakrmit opičáky banány a přihlížet, jak se vám snaží uloupit něco z batohů, co máte na zádech. Po procházce pralesem se vypravte na obhlídku malebných terasovitě uspořádaných rýžových polí lemovaných palmami. Několik jich je také přímo ve městě, stejně jako po celé zemi je obdělávají lidé za pomoci moderních nástrojů jako je motyka či srp.

To je z Bali vše, nespěchali jsme a více jsme toho během týdne nestihli procestovat. Dnes už jsme opět v Semarangu a Patricia v Paříži. Zdravíme domů, sampai jumpa.