Dnes je 25.9. a my jsme už týden na cestách. Protože je pořád co dělat, co nového vidět, čemu se divit a nad čím kroutit hlavou, tak mi ta doba přijde jako lusknutí prsty. Píšu ze Semarangu, hlavu plnou prvních zážitků odsud, ale nejdříve vám popíšu, co jsem zažil, než jsem se sem dostal.
V Jakartě nás před odjezdem stále ještě čekaly dva dlouhé dny. Většina Indonésanů vstává díky svému muslimskému vyznání v 5 hodin, my se zatím nepřizpůsobili a na snídani dorážíme stále pořádně rozespalý na osmou. Nejdříve nás čekal první oficiální společný program. Dostali jsme tučnou informační brožuru, kde kromě denního rozvrhu příštích dvou dní bohužel nebyly žádné nové informace (zvykáme si na fakt, že většinu důležitých informací se nedozvíme od oficiálních zdrojů, ale náhodou při hovorech s ostatními studenty) a čekalo nás vyprávění o smyslu celého programu Darmasiswa, jehož se účastníme a poměrně zajímavá přednáška o možných psychických újmách, na které se máme během našeho pobytu připravit. Další přednášku o turismu v Indonésii se nám povedlo zaspat u hotelového bazénu, kam se nám konečně povedlo dostat a po ní následovaly základy indonéského jazyka, z čehož se vyklubala i na místní poměry nezvyklá fraška, jelikož nás za hodinu naučili pouhých pět indonéských frází.
Večer nás čekaly zajímavější zážitky. Naše kamarádka z předešlého dne nás pozvala na večeři do vyhlášené rybí restaurace, kde jsme se podělili o několik opravdových pochoutek. Kromě krevet a kalamár jsme vyzkoušeli bambusové mušle a vodní špenát. Petra opět neodolala a vše zapíjela mlékem z čerstvého kokosu. Indonéská jídla jsou podle mého prozatimního zjištění buďto velmi sladká nebo pálivá. Pokud jste fajnšmekr a máte rádi pálivé, objednáte si jídlo z Padangu, které vás zaručeně zahřeje (někdo po takovém dokonce pláčeč, já se většinou potím a škytám).
Po cestě domů jsme se zastavili v místním supermarketu. K dostání je v podstatě vše jako v Evropě, až na tvrdý alkohol a tampony. Oběma komoditami jsme ovšem zásobeni z domova. Koupili jsme si pár piv na hotel a vyrazili domů. Bez mapy jsme se orientovali trochu legračně, ale nakonec jsme narazili na autobus směřující k našemu hotelu. Městské dopravní prostředky mají v Jakartě několik tříd. TransJakarta jsou v celku moderní autobusy, které mají ve městě vyhrazené vlastní pruhy a cestování s nimi je pohodlné, rychlé a poměrně laciné. Trochu horší jsou drobné omšelé rozpadající se minibusy, jsou odlišeny číselně a barevně a můžete si je odmávnout na ulici (tento typ jsme vyzkoušely a svezou vás za cenu 2000 rupií na osobu - 4 koruny). Dále se můžete nechat svézt na motocyklu (myslím, že za určitý obnos vás sveze v podstatě kdokoliv), anebo becakem, což je motorka či kolo s přidělanou kabinkou pro dva cestující.
Druhý den nás čekalo oficiální zahájení programu pod patronátem ministerstva školství. Jelikož bylo až od šesti, využili jsme celý den k odpočinku před zířejší cestou, dospání těch několika hodin, co jsme probdili během letu a dále procházce po nedalekém okolí. Samotné zahájení bylo uspořádáno velkolepě, dorazili lidé z ministerstva i několik málo ambasadorů, dětských tanečních souborů, skupina kombinující moderní a tradiční indonéskou hudbu a populární zpěvačky.
Poté už jsme se pouze domluvili, jak se zítra pojede, a šli popíjet s ostatními před hotel. Ráno už nás čekalo pouze nepopulární balení, rozloučení se s teplou sprchou a odjezd. V poledne jsme dorazili na jakartské hlavní vlakové nádraží, a jelikož bylo ještě spoustu času, šli jsme se podívat na místní památník, Sukaknův monument (místní mu prý díky jeho vzhledu s oblibou říkají Sukarnova poslední erekce), na velkou mešitu, kam nás nemuslimy nepustili a na krásný křesťanský kostel.
Cesta vlakem byla poměrně příjemná. Jelikož jsme jeli jednou z nejvyšších tříd, měl každý zajištěno jedno sedadlo. Ve vlacích "economi" oproti tomu jede vždy tolik lidí, kolik se nasouká dovnitř, výjimkou není ani indický způsob, tedy riskantní ježdění na střeše. Během osmihodinové cesty nabral vlak pouze hodinové zpoždění a tak nás na nádraží v Semarangu o půlnoci posadili do univerzitního autobusu a odvezli do Kosu.
Kos je nejlevnější indonéské bydlení připomínající ubytovnu, jen se neobávejte, že zde využijete znalost angličtiny. Vzhledem k muslimskému vyznání, které se zde v centrální části ostrova oproti zbytku Jávy, ještě poměrně pevně drží, není možné aby spolu na pokoji nocoval nesezdaný pár. Jde se spát a zítra si pohlédneme blízké okolí.
Žádné komentáře:
Okomentovat