Hello Miss!

V Malangu je oproti Jakarte prijemne klima. Teplota pres den okolo 28 a osvezujici vitr k tomu. Za tech 5 dni co jsem tady jsem toho uz spoustu videla a taky se naucila:

1) Po meste jezdi minibusy, ktere jsou oznaceny pismeny. Pismena oznacuji pocatecni a konecnou stanici. Napriklad ja bydlim u stanice Arjosari, jezdim tedy minibusem AG, AL, AT, GA. Staci si stoupnout na kraj silnice a na ridice zamavat. Dovnitr se vejde cca 12 cestujich. Minibus je opravdu mini, kdyz sedim rovne, dotykam se hlavou stropu. Kdyz chcete vystoupit staci rict "Kiri" ( pamatuji si to diky reklame na syr). Plati se pri vystupovani a jedna jizda stoji 2500 IDR, takze zhruba 5Kc.

2) Vyborne a skoro zadarmo se ji ve Warungu. Warungu je spousta typu, od jednoduchych pojizdnych az po normalni bufety, jak je zname od nas. Vedle skoly mame rodinny Warung. Je moc hezky a cisty. Rodina bydli v prvnim patre. V prizemi maji kuchyn, ve ktere vari nejen pro sebe ale i pro zakazniky. Maji spoustu druhu Nasi goreng ( smazena ryze), ale i jine Javanske specialty. Moc mi chutna Jeruk, horka voda s cerstve vymackanou citronovou stavou.

3) Jist ryzi k snidani jsem se zatim nenaucila, proste to nejde. Diky za dobre dostupne Corn flakes, jogurty a ovoce!

4) V Indonesii lze koupit skoro vse co Evropan potrebuje. V centru mesta je spousta obchodu a nakupnich center. Narazila jsem i na ulici kde se prodava pouze zlato a stribro. V optice prodavaji muj roztok na cocky, ktereho si s sebou tahnu zasobu. Tady stoji v prepoctu 120Kc!

5) Vedle mesit v centru mesta stoji katolicke kosteli, od jejich navstevy me odrazuje udalost, ktera se vcera stala v Centralni Java. V katolickem kostele ve meste Solo, odpalil teroristy bombu. Nastesti krome neho nikdo nezemrel.

6) Beloch se v Indonesii a hlavne na neprilis turistickych mistech jako je Malang, citi pomalu jako celebrita. Kdyz jdu po ulici kazdy me zdravi "Hello Miss", obcas i "Hello Mister". Chteji si se mnou podavat ruce, fotit se, povidat si. Dnes jsem se sla jen projit okolo skoly a kazdy koho jsem potkala se na me smal a zdravil me. 3 Teenageri chteli muj facebook, 5 malych deti na me mavalo uz z dalky a radoste u toho poskakovaly a pistely. Nakonec jsem narazila na zhruba pulku studentu jedne stredni skoly. Vsichni si na me ukazovali, mavali mi, kriceli Hello Miss. Jedina slecna, ktera umela jakz takz anglicky si se mnou zacala povidat a myslim ze tim u spoluzaku znacne stoupla v cene.

7) Pri chuzi po ulici po setmeni je potreba koukat poradne pod nohy. Verejne osvetleni neni to co u nas a nastrahy cihaji doslova na kazdem kroku. Vim o cem mluvim! Kdyz jsem v pondeli kolem sedme hodiny vysupovala z minibusu, stacily 3 kroky a spadla jsem po pas do diry! Kluci co to videli, me ihned zacali tahat ven, byli mozna vic v soku nez ja. V dire bylo po kotniky cehosi, co ani nechci radeji vedet. Po padu mi zustala uplne sedrena a krvava holen a chybela mi zabka. Indonesani jsou lide cinu, dva se vrhli do diry hledat moji botu a jeden mi hned prinesl pitnou vodu, abych si nohy umyla. Jedna pani me odvedla na verejne zachodky, kde jsem si umyla zabky. Skolni doktor uz mel zavreno, tak jsem si ranu vymyla, vydezinfikovala a ovazala sama. Je to docela osklive a v jednom miste i hluboke zraneni. Dalsi den mi to doktor prevazal a rikal, ze kdybych prisla rovnou, tak mi to dokonce i zasije. Preventivne jsem dostala antibiotika. Je to smula, o vikendu jsme chteli s Csillou k mori. Hlavne ze jsem si nic nezlomila, asi za to muze Honzovo talisman!

Vítá vás Semarang

Semarang je jedno z měst s nejteplejších klimatem v celé Indonésii. Denní teploty se tu během celého roku drží nad třicítkou, bohužel ani v noci se to nelepší, takže pokud nevlastníte stejně jako já klimatizaci, budíte se značně zpocení. Člověk z univerzity, který nám byl přidělem, nám ukázal, kam budeme chodit do školy a vzal nás do warungu na jídlo, které tu opravdu není drahé. My se v našem vegetariánském "stánku" najedli za 4000 rupií (8 korun), ale běžné ceny jsou mezi 10ti a 20ti tisíci. Většina majitelů warungů se specializuje na jednu pochoutku a tu připravuje pořád dokola celý rok, možná celý život. Některé warungy najdete pokaždé na stejném místě, přestože jde většinou o provizoria postavená z bambusu a pokrytá plachtami, jiné fungují jako pojízdné vozíky, s kterými jejich majitelé prochází ulice.

Odpoledne jsme se rozhodli vyrazit do centra města zvaného Simpang Lima (pět cest) sehnat mapu města a slovník. Doprovod mi dělal student z Madagaskaru, který neumí ani slovo anglicky, ale je zde v Semarangu sám, tak chodí všude se mnou. Když byste nás zahlédli na ulici, asi bychom vám připomněli slavnou dvojku - Robinson a Pátek. V obchodních centrech obřích rozměrů (už jsem si zvykl, že obchody a hotely jsou vždy větší, vyšší a přelidněnější, než znám z domova) najdete opravdu vše. Překvapilo mne, kolik je zde obchodů s mobilními telefony, bez nadsázky bych řekl, že se mobily prodávají v každém druhém obchůdku.

Při hledání knihkupectví jsme se náhodou seznámili s Australanem Jamesem, jediných bělochem v celém obchodním centru. Pomohl nám s nákupem, poté ukázal posilovnu a bazén, kam se chodí odreagovat, a poté co jsme si krátce odpočinuli, nás vzal na večeři do čínské čtvrti. Číňani tvořili v Indonésii po stalení početná ghetta a byli čilými obchodníky. Ve dvacátém století byli vystaveni velkým represím ze strany Indonésanů, zejména díky jejich nabytému bohatství a spoustu jich bylo vyhnáno či pobito. Čínská komunita v Semarangu je prý největší v celé Indonésii, my jsme navštívili trh, který pravidelně každý pátek, sobotu a neděli večer ožívá, plní se lidmi večeřícími, nakupujícími, či zpívajícími popolární karaoke.

James nás seznámil se studentem medicíny Ghzalaiem z Libye (na univerzitách je velký počet Libyjců, vzhledem k letošním revolučním bojům se jejich počet nezvýšil, jak bych čekal, naopak prý snížil). Je to fajn chlapík a slíbil, že nám pomůže sehnat bydlení. Všichni společně jsme vyrazili na kulečník. Přes pokročilou hodinu byla herna čítající na třicet stolů plná místní mláděže. Domů jsme dorazili o půlnoci. Naplnila se má obava, že Kos bude možná zamčený a nepůjde se dostat dovnitř. Přes usilovné klepání a volání se nám nepodařilo vzbudit majitele a byl jsem nucen přelézt zeď vedoucí k němu na dvorek, kde už na mě nahněvaný čekal. Kvůli jazykové bariéře a možná také naše půlmetrovému výškovému rozdílu mi nevynadal, pouze mne řádně probodl pohledem.

Poslední dny v Jakartě z Honzova pohledu

Dnes je 25.9. a my jsme už týden na cestách. Protože je pořád co dělat, co nového vidět, čemu se divit a nad čím kroutit hlavou, tak mi ta doba přijde jako lusknutí prsty. Píšu ze Semarangu, hlavu plnou prvních zážitků odsud, ale nejdříve vám popíšu, co jsem zažil, než jsem se sem dostal.

V Jakartě nás před odjezdem stále ještě čekaly dva dlouhé dny. Většina Indonésanů vstává díky svému muslimskému vyznání v 5 hodin, my se zatím nepřizpůsobili a na snídani dorážíme stále pořádně rozespalý na osmou. Nejdříve nás čekal první oficiální společný program. Dostali jsme tučnou informační brožuru, kde kromě denního rozvrhu příštích dvou dní bohužel nebyly žádné nové informace (zvykáme si na fakt, že většinu důležitých informací se nedozvíme od oficiálních zdrojů, ale náhodou při hovorech s ostatními studenty) a čekalo nás vyprávění o smyslu celého programu Darmasiswa, jehož se účastníme a poměrně zajímavá přednáška o možných psychických újmách, na které se máme během našeho pobytu připravit. Další přednášku o turismu v Indonésii se nám povedlo zaspat u hotelového bazénu, kam se nám konečně povedlo dostat a po ní následovaly základy indonéského jazyka, z čehož se vyklubala i na místní poměry nezvyklá fraška, jelikož nás za hodinu naučili pouhých pět indonéských frází.

Večer nás čekaly zajímavější zážitky. Naše kamarádka z předešlého dne nás pozvala na večeři do vyhlášené rybí restaurace, kde jsme se podělili o několik opravdových pochoutek. Kromě krevet a kalamár jsme vyzkoušeli bambusové mušle a vodní špenát. Petra opět neodolala a vše zapíjela mlékem z čerstvého kokosu. Indonéská jídla jsou podle mého prozatimního zjištění buďto velmi sladká nebo pálivá. Pokud jste fajnšmekr a máte rádi pálivé, objednáte si jídlo z Padangu, které vás zaručeně zahřeje (někdo po takovém dokonce pláčeč, já se většinou potím a škytám).

Po cestě domů jsme se zastavili v místním supermarketu. K dostání je v podstatě vše jako v Evropě, až na tvrdý alkohol a tampony. Oběma komoditami jsme ovšem zásobeni z domova. Koupili jsme si pár piv na hotel a vyrazili domů. Bez mapy jsme se orientovali trochu legračně, ale nakonec jsme narazili na autobus směřující k našemu hotelu. Městské dopravní prostředky mají v Jakartě několik tříd. TransJakarta jsou v celku moderní autobusy, které mají ve městě vyhrazené vlastní pruhy a cestování s nimi je pohodlné, rychlé a poměrně laciné. Trochu horší jsou drobné omšelé rozpadající se minibusy, jsou odlišeny číselně a barevně a můžete si je odmávnout na ulici (tento typ jsme vyzkoušely a svezou vás za cenu 2000 rupií na osobu - 4 koruny). Dále se můžete nechat svézt na motocyklu (myslím, že za určitý obnos vás sveze v podstatě kdokoliv), anebo becakem, což je motorka či kolo s přidělanou kabinkou pro dva cestující.

Druhý den nás čekalo oficiální zahájení programu pod patronátem ministerstva školství. Jelikož bylo až od šesti, využili jsme celý den k odpočinku před zířejší cestou, dospání těch několika hodin, co jsme probdili během letu a dále procházce po nedalekém okolí. Samotné zahájení bylo uspořádáno velkolepě, dorazili lidé z ministerstva i několik málo ambasadorů, dětských tanečních souborů, skupina kombinující moderní a tradiční indonéskou hudbu a populární zpěvačky.

Poté už jsme se pouze domluvili, jak se zítra pojede, a šli popíjet s ostatními před hotel. Ráno už nás čekalo pouze nepopulární balení, rozloučení se s teplou sprchou a odjezd. V poledne jsme dorazili na jakartské hlavní vlakové nádraží, a jelikož bylo ještě spoustu času, šli jsme se podívat na místní památník, Sukaknův monument (místní mu prý díky jeho vzhledu s oblibou říkají Sukarnova poslední erekce), na velkou mešitu, kam nás nemuslimy nepustili a na krásný křesťanský kostel.

Cesta vlakem byla poměrně příjemná. Jelikož jsme jeli jednou z nejvyšších tříd, měl každý zajištěno jedno sedadlo. Ve vlacích "economi" oproti tomu jede vždy tolik lidí, kolik se nasouká dovnitř, výjimkou není ani indický způsob, tedy riskantní ježdění na střeše. Během osmihodinové cesty nabral vlak pouze hodinové zpoždění a tak nás na nádraží v Semarangu o půlnoci posadili do univerzitního autobusu a odvezli do Kosu.

Kos je nejlevnější indonéské bydlení připomínající ubytovnu, jen se neobávejte, že zde využijete znalost angličtiny. Vzhledem k muslimskému vyznání, které se zde v centrální části ostrova oproti zbytku Jávy, ještě poměrně pevně drží, není možné aby spolu na pokoji nocoval nesezdaný pár. Jde se spát a zítra si pohlédneme blízké okolí.

Jakarta and the journey to Malang

The third day in Jakarta started with an onarrival seminary. Program began at 08:00 and was supposed to last until 18:00. First they explained us everything about Darmasiswa, what are the rules, how can we extend our VISA etc. We also met with our providers from universities, they should take us to the city, show us where we will live and pay us out the scholarship. My provider is a 28years old girl and for indonesian she is quite proactive and punctual...unfortunately! Im in a group with 3 people from Uzbekistan and 2 from Thailand. None of them speaks good english.

Honza´s group has about 9 vietnamies and one guy from Madagascar. Their english is very bad aswell. The vietnamies are very excited about Honza, I guess it is because he is very tall. Every time they see him they yell and want to have pictures with him. Im starting to be jealous. They sometimes call him Honda instead of Honza :)

We didnt attend the whole seminar, because it was quite boring and we didnt get much practical information there. Here u have to search for information otherwise you know nothing and you can miss lunch or departure. We spent our afternoon by the hotel pool, swimming and sleeping. In the evening we went out with indonesians we have met the previouse day in coffee Batavia. They took us for a dinner to Evere fresh. It is a fishmarket together with restaurant. You choose your fish and they prepare it for you. It was fresh and delicious. When we returned to our hotel, we stayed by the main entrance and drunk some beer. Its funny to see so many people sitting on the ground in front of 5* hotel drinking beer.
The next day we had more or less free. Morning we slept quite long and than we went for a walk and to the pool again. The walk was short, it couldnt be longer because the pollution outside is terrible and it is very hot. In the evening we had an opening ceremony with traditional dance and people from ministery of education had speeches. Ambassadors from Slovakia, Poland and Norway attended the ceremony aswell. Czech one was unfortunately missing.
In the evening I got an information that we are going to fly to Malang. Flying company is called Lion airs and is on the black list of EU. It means that because of safety they are not allowed to fly to Europe. In ten years they have had ''only" one fatal accident and than every year some smaller one (bad landing or taking off). When i got this information I started to be really hysterical. I said i would rather go alone 20 hours by train. Of course that I took the plane and landed safely in Malang the next day. Now Im looking forward to get the present Honza promised me If I fly :)
In Malang they took us to the university campus where we will stay for a week. The room is quite nice and clean. I share room with thai girl called Sunita, she doesnt speak english. On friday I will probably go to visit Csilla to Surabaya or she will visit me( 2 hours journey by bus). After that I will find a hotel where I will stay until Honza will pick me up here next friday and take me to Semarang. I got pretty bad cold from this hot outside and freezing AC inside, so Im staying in a bed and trying to get better.y to

Jakarta a cesta do Malangu

Treti den v Jakarte nam zacal zahajovaci seminar k Darmasiswe. Program zacinal v 08:00 a koncil v 18:00. Nejdrive nam rikali o tom co vlastne Darmasiswa je, jaka pravidla dodrzovat, jak si prodlouzit VISA atd. Potkali jsme se take s nasimi vedoucimi z jednotlivych mest, kteri maji na starosti nas dopravit na misto, ukazat nam ubytovani, provest nas meste a take nam kazdy mesic davat stipendium. Potkala jsem se se svoji vedouci, kterou je 28 leta holka a na indonesany je prekvapive pecliva, organizovana...bohuzel! V moji skupine jsou krome me jeste tri uzbekistanci a dva thajci. Nikdo z nich neumi moc anglicky.


Honzova skupina ma asi 9 vietnamcu a jednoho madagaskarcana. S anglictinou jsou na tom podobne jako lidi z moji skupiny. Z Honzi jsou vylozene nadseni, asi kvuli tomu jak je vysoky. neustale se s nim chteji fotit a obcas mu misto Honza reknou Honda.


Seminare jsme se nezucastnili celeho, byla to dost nuda a moc praktickych informaci jsme se stejne nedozvedeli. Tady je to tak, ze co si clovek nezjisti sam, nevi.Radeji jsme stravili odpoledne u hoteloveho bazenu, spankem a koupanim. Vecer jsme jeli na veceri s indonesany, ktere jsme potkali predesly den v kavarne Batavia. Vzali nas na misto nazvane Ever fresh. Byl to vlastne rybi trh spojeny s restauraci. Po navratu jsme jeste do noci popijeli pred nasim hotelem pivo. Byla to sranda videt tricet lidi jak sedi na zemi pred peti hvezdickovym hotele a popijeji. To se tu asi jen tak nevidi.


Dalsi den jsme meli vicemene volno. Dopoledne jsme tedy opet prospali a odpoledne jsme se sli projit a na bazen. Prochazka byla kratka, v tom smogu a horku to ani jinak neslo. Vecer se konal zahajovaci ceremonial s tradicnimi tanci a projevy lidi z ministerstva skolstvi. Ucastnili se ho take velvyslanci Slovenska, Polska a Norska. Nas bohuzel chybel.


Vecer jsem se dozvedela, ze do Malangu poletime. Spolecnost se jmenuje Lion air a je na cerne listine vydane EU, to znamena ze vzhledem k bezpecnosti nema povoleno letat do Evropy. Smrtelnou nehodu meli jen jednou a pak uz jen kazdy rok nejakou lehci. Ve me, protoze litani vylozene zboznuju, to vyvolalo vetsi hystericky zachvat. Rozhodne do tohoto letadla nesednu a radsi pojedu sam 20 hodin vlakem. Rano jsem samozrejme odjela s moji skupinou na letiste a do Malangu v poradku doletela. Ted se tedy tesim na tu odmenu co mi Honza za to, ze poletim slibil :)


Ubytovali nas v ubytovne v arealu univerzity VEDC. Pokoj je docela pekny, cisty. Jsem na nem spolu s thajkou, ktera nemluvi anglicky. Budu tu asi do patku, potom pojedu navstivit Csillu do Surabaye (cca 2 hodiny cesty). Potom si najdu nejaky hotel, ve kterem budu, dokud si me Honza za dva tydny nevyzvedne a neodveze me do Semarangu. Dnes se chystam cely den prolezet, dostalo me to vecne stridani horka venku a zimy uvnitr, odnesla jsem to poradnou rymou.


Jaka byla Honzovo cesta do Semarangu, to vam tady napise sam.

Jakarta, den první

Probudil mě nejdřív bzukot komára kolem obličeje (máme super repelent, takže si na mě zatím ani jeden nedovolil sednout), potom příjezd skupinky studentů z Kambodže, ale až na potřetí z vlastního popudu lezu z postele v sedm hodin místního času. Pro lepší představu jsou v tu chvíli v Praze dvě hodiny ráno.

Protože jsem řádně zpocený (spal jsem v povlečení od peřiny a větrák připevněný na strop klimatizaci nenahradil), jdu se ven protáhnout. Teplota je prozatím přijatelná, po cvičení a snídani probíhá představení tradičního tance. Petra se neostýchá a po chvíli tančí do rytmu indonéské "dechovky" na podiu spolu s tanečníky.

Následuje přesun do pětihvězdičkového hotelu Grand Sahid Jaya. Zní to velmi slibně, než zjišťujeme, že nám s Petrou nedovolí bydlet na jednom pokoji, že jsme všichni rozděleni na pokoje po třech, ve kterých jsou jen dvě postele (kolují tu historky, že někdo našel jen jednu postel a další sice našel dvě, ale v jedné cizího chlapa), a že je tu bazén, do kterého nás nepustí. Na pokoji jsem s Němcem Mariem a surfařem Alistorem z Jižní Afriky, Petra bydlí se dvěma Slovenkami.


Po obědě se rozhodujeme vyrazit na sever, do bývalé koloniální čtvrti zvané Kota, která sloužila Holanďanům až do druhé světové války jako správní centrum celé země. Dnes je většina domů prázdných a pouliční prodejci odírají kůži z bílých turistů. Zde jsme si poprvé zasmlouvali (Indonésané to milují a mnohdy jsou prý uražení, když se spokojíte s první navrženou cenou), za deset pohledů jsme místo 50ti tisíc zaplatili 25. Napoprvé se nám to zdálo jako úspěch, přestože prý prodejci běžně po cizincích chtějí i desetinásobek normální ceny. Příště budeme tvrdší.
Dominantou Koty je vyhlášená kavárna Batavia. Na stěně slávy visí podepsaná fotografie Václava Havla, a kdo nemá hluboko do kapsy, ochutná kávu, která prošla trávicím ústrojím cibetky. My se zde seznámili se dvěma Indonésany. Nizar a její bývalý spolužák (jeho jméno začíná na D, ach ta moje paměť, na jméno si nevzpomenu) dnes oba žijí v USA, dělali nám pár hodin skvělou společnost a povedlo se jim výrazně zlepšit naši představu o místních lidech. Nakonec nám pomohli také sehnat simkraty a odvezli nás do Jalan Jaksa.

Jalan Jaksa povinná zastávka všech turistů, kteří projíždějí Jakartou. Hostely se zde mísí s všudypřítomnými stánky s občerstvením a turisté jsou tu oproti domácím v přesile. Najedli jsme se venku (nebýt potulných žebravých zpěváků, tak i relativně klidně), ochutnali indonéské pivo Bintang a poté se nechali hodit na hotel.

PS. Začínám trochu žárlit, po Petře se na ulici otáčí většina místních :-)

Praha-Dubai-Jakarta

Tak jsme v Jakarte. Cesta byla dlouha a unavna, spali jsme tak dve hodiny, zato jsem ale videla skoro celou prvni serii Pratel a taky trochu Big bang theory. Leteli jsme 6 hodin do Dubaje, tam 4 hodinove cekani na prestup stravili v Irish pubu, kde jsme se seznamili s Alexem, ktery se prave vracel z Indonesie a dal nam par uzitecnych rad. Dalsi let trval 8 a pul hodiny.
V Jakarte na letisti jsme si nejdrive museli vystat frontu na viza, pak na kufry, ktere jeste prosli rentgenovou prohlidkou, jestli opravdu nic nepasujem. Po chvilce hledani jsme se nakonec nasli s lidmi z Darmasiswa, kteri nas vyzvedavali. Jako darek na privitanou jsme 500.000 rupii. Cekala nas cesta do hotelu, ktery nakonec ani tak moc hotel neni. Jeli jsme ve trech, Honza, Csilla a ja soukromym autem. Trvalo to kvuli neuveritelnym dopravnim zacpam neco pres hodinu. Jezdi tu vlevo, maji 12 proude silnice(oba smery dohromady) a je to fakt mazec :)
Pri prujezdu Jakartou uz byla tma, ale centrum se zda byt neuveritelne...obrovske hotely, spousta aut, nakupni centra ( KFC, McDonalds, Sturbucks, Zara, Marks and Spencer....proste jsme globalizovani).
Auto nas dovezlo do arealu nejznamejsiho muzea, kde jsou predstaveny jednotlive kultury a kmeny Indonesie a tu je i nas hotel. Tedy spise chatky po 15 lidech s palandami, spoustou komaru, ne moc cistym povlecenim a po strope tu lezou gekoni....ti jsou roztomili. Hlavni budova je ale cista a . Radsi jsem si tak dneska hlavu myla radsi na zachode prave v hlavni budove, kde maji kohoutek s vodou, nez ve sprse u pokoje.
Vcera jsme tu sli na veceri, ja mela ryzi se zeleninou a Honza s kuretem, rozdil byl v tom, ze on mel na ryzi vajicko a jako prilohu malinky kus kurete. Bylo to ale moc dobre a spolu s pivem nas to kazdeho vyslo na 42.000 Rupii a to je asi 80Kc.
Dnes nas ceka stehovani do 5*hotelu, predstaveni tradicniho tance. Nas osobne pak shaneni mobilu a internetu. Ted tu sviti slunicko, venku je jak v pradelne a vevnitr radne klimatizovano.Za chvili je snidane, tak jsme zvedava jestli budeme mit ryzi.

So we are in Jakarta. Journey was very long and exhausting, we didnt get much sleep, but we saw many episodes of Friends and Big Bang Theory. We flew 6 hours to Dubai, there we were waiting 4 hours for the connected flight which took 8 and half hours. In Dubai we were in a irish pub where we met Alex, Austrian guy who was just coming back from Indonesia and gave us some usefull tips.
In Jakarta we had to wait for our VISA confirmation and our luggages. They were checked if we dont have any drugs with us. It took us a while until we found the Darmasiswa people. As a welcome gift we recieved 500.000 IDR (around 50USD). Than we were transported to a hotel, which was not exactly a hotel after all, in private cars. The traffic (indonesian macheta) was increadable. It took us about an hour to get to the place and avarage speed was not higher than 40km/hour on a 12 lines round.
It was already dark, but we saw so many shiny skyscrapers, shopping centers (KFC, Pizza hut, Zara, Marks and Spencer...well thats globalization) and brand new Toyotas nad other cars.
The car brought us to an areal which is full of museums. You can find here replicas of typical Indonesian houses from different places in Indonesia. There was also our hotel, more like buildings with rooms and double beds for 10 and more people. I was so lucky that I got a room where was AC and no shower just mandi. Honza had a room without AC but with a shower (dont expect a warm water). There was so many moskitos, little quite cute lizards on the ceiling and I saw one cockroacr
This morning I prefered to wash my hair in the main building by the toilettes. In this building we also had a dinner yesterday. I had a vegetable rice, Honza chicken ( it was the same rice with a little piece of chicken on the side) and a beer. It was very good and costed something around 4EUR per person.
Today they should be moving us to a 5* hotel, we should see a performance of traditional dance. Honza and me are going for an indonesian SIM card and internet hunt:) The sun is shining now, inside the AC is working quite well, outside it feels like being in a Green house. Im goind for a breakfast now, maybe some rice?