Sumatra - výlet za orangutány

Už jsem si pomalu zvykl na pohodlí domova, našel si staronovou práci a zvládl přijímačky na magisterský stupeň vysoké školy. Těžko se mi chtělo uvěřit, když jsem si spočítal, že jsem 6 měsíců zpátky v Čechách, což je skoro tak dlouhá doba, jako jsem strávil v Indonésii. Je nejvyšší čas doplnit poslední část mého vyprávění, dokud mám vše v živé paměti.

Pro připomenutí, na své vyprávění navazuji v momentě, kdy jsme byli s Petrou již pevně domluveni na datu návratu do Čech, trápilo nás ovšem poněkud nestandardní jednání na imigračních úřadech v našich univerzitních městech Malangu a Semarangu. Naše školy nám musely udělit povolení k ukončení studijního programu, jinak bychom nebyli na letišti puštěni ze země. Učitelka Citra přidala k dobrému historku o dánské studentce, která se účastnila stejného programu jako my loni, rozhodla se odjet domů předčasně, ale povolení si nevyřídila a byla na letišti zadržena, musela pak zůstat přes týden v Jakartě a propadla jí letenka. Petry univerzita nám pak situaci moc neulehčila. Po tom, co se nám podařilo od nich vymámit povolení k odjezdu, odmítla s námi Citra vyrazit na imigrační oddělení, pro razítko do pasu, prý protože když tam byla loni se slovenským studentem, chtěl po ní úředník úplatek.

Vydali jsme se na imigrační sami a vyzkoušeli si, jak se dokážeme domluvit po Indonésky. Věru nebylo to lehké, ale pas jsme jim vnutili a bylo nám slíbeno, že až se vrátíme z týdenního výletu na Bali, bude vše připraveno. Já svůj pas neviděl v podstatě od začátku pobytu v září v Semarangu, protože jsem ho svěřil asistentu Rohmanovi na mé univerzitě, takže mi tolik nechyběl. Bylo mi však řečeno, že bez něj mě nepustí do letadla ani na vnitrostátní let, takže jsem si vyřizoval kopii a povolení, abych se dostal na Sumatru. Začal jsem také pravidelně bombardovat Rohmana smskami, aby se postaral o razítko potřebné k mému návratu do Čech. Dvakrát na to sice zapomněl, potřetí mi řekl, že to půjde, ale ne zadarmo, že zřejmě bude potřeba někoho uplatit, ale nakonec se snažil, seč mohl. Svěřil se mi později, že se snažil hlavně proto, aby si napravil reputaci, když upadl v nemilost mezi zahraničními studenty na mé škole, protože mojí vietnamské spolužačce zapomněl vyřídit povolení k odletu domů na Vánoce. Že nemá potřebné razítko, si chudák uvědomila až na letišti v Jakartě a jediným v té chvíli možným způsobem bylo obětovat půlku měsíčního stipendia tedy milión rupií (2 tisíce korun) na uplacení letištního úředníka (kdyby se Vám někdo pokoušel namluvit, že zde neexistuje korupce, nechte ho snít a myslete si svoje).

Přes ty prožité okamžiky stresu, jsme s Petrou oba povolení k návratu dostali. On ho nakonec asi dostane každý, jen zaplatí různou cenu. Toť konec omáčky a zpátky k příběhu.

Z Bali jsme odcestovali do Malangu, zde pobyli den, sbalili saky paky, nechali se dovézt do Surabaji, následoval let do Jakarty, kde jsme se rozloučili s Petrou, která letěla domů. Pokračovali jsme sami s bráchou do Medanu, třetího největšího města Indonésie, nalézajícího se ostrově Sumatra, kde se dodnes vcelku dobře daří „lesním lidem“, jak zní doslovný překlad sousloví orang hutan (tedy po našem – orangután).

Přiletěli jsme poměrně pozdě v noci a bytovali jsme se v zatuchlém pokoji, se špinavými zdmi, zabedněnými okny a atmosférou připomínající film Hostel. Cena za noc pro dva byla nějakých 50 tisíc rupií (100 korun) a tuto velmi nízko nasazenou laťku jsme s mírnými odchylkami drželi v podstatě během celého našeho putování po Sumatře.

Hned druhý den ráno jsme se vydali městskou dopravou na jedno z hlavních autobusových nádraží. Zde bych chtěl říci, že jízdní řád napsaný křídou na černou tabuli už příště nebudeme brát doslovně. Pár hodin jsme si počkali, když už jsme šťastně seděli, tak stejně nebylo vyhráno, protože autobus hned jak vyjel z nádraží, na další hodinu zastavil a čekal, dokud nebyl dostatečně plný.

Mezitím se k nám přichomítl na první pohled trochu podezřelý Indonésan. Relativně dobrou angličtinou se nás vyptal, kam míříme, a když jsme ho ujistili, že do vesnice Bukit Lawang, podívat se na orangutany ve volné přírodě, vypadlo z něj, že je čirou náhodou průvodce a že jsme měli štěstí, že jede zrovna naším směrem. Podle všeho jsme ale nebyli první turisté, na které si takto počíhal už na nádraží v Medanu, aby mu je nevyfoukl jiný průvodce přímo ve vesnici. Ukázal nám pár pěkných fotek a napsaných doporučení od turistů (včetně českých), které vedl pralesem za orangutany, nabídl cenu a dovedl nás až do malého penzionku ve vesnici.

Bukit Lawang se rozprostírá podél obou břehů říčky, která vede na Indonésii nevídaně čistou vodu z pralesa. Vesnička je zvyklá na poměrně velký přísun turistů a tak většina domků hned u vody jsou penzionky nebo bungalovy. Z jednoho břehu na druhý se nedostanete autem, stojí zde pouze několik rozviklaných provazových lávek a v nejhorším případě se dá říčka i přebrodit. Přestože je zde opravdu velmi pěkně, většina lidí se zde dlouho nezastaví a hned druhý den se vydá do pralesa a další noci potom tráví pod improvizovanými přístřešky v divočině.

Ještě v podvečer jsme vyrazili na obhlídku nedaleké netopýří jeskyně. Nebyl to zrovna nejpříhodnější čas, já se bál, že se netopýři začnou budit a vyrážet na noční lov. Měli jsme štěstí, protože většina jich naštěstí ještě spala. Brácha využil příležitost a u vchodu do jeskyně vyzkoušel na liáně, jaké je to houpat se na ní jako Tarzan. Zase tak složitě to nevypadalo, nicméně druhý den jsme zjistili, že orangutáni jsou v téhle disciplíně podstatně šikovnější.

Před jeskyní mě pěkně bolestivě štípl do prstu na ruce komár. Byl jsem z toho ještě nějakou dobu poměrně vystrašený, protože takového jsem ještě zatím neviděl. Měl černé tělo s výraznými žlutými pruhy, později jsem se dozvěděl, že ten popis přesně sedí na druh, který je většinou odpovědný za přenos horečky denge (v nejhorším případě i smrtelné). Žádné příznaky jsem naštěstí neměl, jediné omezení do budoucna, se objevilo až v Praze. Chtěl jsem v nemocnici darovat krev, ale pěkně mi poděkovali a poslali mě domů s tím, že nebudou nic riskovat.

Zpátky k příběhu – druhý den ráno si naši šestičlennou výpravu vyzvedl domluvený průvodce, jiný než ten z autobusu, sympatický usměvavý domorodec. Jak je většina Indonésanů na evropské poměry pohublých, tak tento měl postavu fotbalisty Pavla Horvátha (= měl v podstatě obdobu pivního břicha) a k tomu kudrnatý účes alá Ronaldinho. Nesl nám v batohu svačinu a podle všeho se ve zdejší přírodě dobře vyznal. Ukázal nám několik kaučukovníků, kávových bobů a v přestávce předváděl, jak orangutání pojídají termity (strčí klacík do termitiště a když jej po chvíli vytáhnou obalený termity, tak už jim stačí tuhle místní delikatesu jen s mlasknutím slupnout).

Asi po půl hodině pochodu v postupně houstnoucím porostu průvodce zavětřil a řekl, že cítí nedalekého samce. Měl pravdu a my jej za chvíli nejen cítili, ale i viděli. Jelikož se orangutáni po ránu jen pozvolna probouzí, tak tento seděl na stromě, zíval a drbal se na prsou. Orangutáni si každý večer staví nový příbytek ve větvích na přenocování. Není proto úplně jednoduché na ně narazit, protože se postupně přesouvají po lese.

Nechali jsme samce, aby se v klidu věnoval ranní siestě a průvodci nás dovedli na místo, kde se pár metrů od sebe nacházeli dvě samice s mláďaty. Matky byly velmi klidné, nechali svoje dítka hrát si a šplhat po větvích. Jedno z nich na nás bylo tak zvědavé, že se k nám z jedné větve spustilo až na dosah ruky. My měli zakázáno se jich dotýkat, protože matky umí být v případě jakéhokoliv ohrožení mláděte velmi agresivní.

Když jsme je přestali bavit nebo možná spíše v okamžiku, kdy si uvědomili, že od nás nedostanou žádné ovoce, tak matka nonšalantně a mládě nemotorně pomalu odručkovaly po větvích pryč. V tu chvíli slezl Thomas Leaf Monkey (středně velká černá opice s bílou náprsenkou a čírem ve vlasech – místní jí říkají „punky monkey“), který nás do té doby pouze sledoval ze stromu, a se samozřejmostí populárního zpěváka se s námi nechal odfotografovat.

Za chvíli jsme měli „štěstí“ i na nejslavnější obyvatelku zdejšího lesa. Mina je orangutánka, která žila dříve v zajetí. Nad jedním okem má jizvu, kterou jí prý nožem kdysi způsobil nějaký člověk. Od té doby má lidský druh ráda jen do té míry, pokud jí odevzdá svou svačinu, což musel udělat i náš průvodce, když se za námi zlostně rozeběhla po úzké lesní cestičce. Vyfotili jsme si ji, ale rychle se klidili. Já se docela bál, protože kolují pověry, že poškrábala či pokousala několik turistů i průvodců.

Vydali jsme se pomalu k našemu tábořišti na břehu řeky. Byl jím jeden velký podlouhlý stan zapuštěný z jedné delší strany do svahu, otevřený směrem k řece, která tvořila přirozenou ochranu. Na večeři se už pomalu pracovalo a najedli jsme se opravdu jako páni. Vyrušila nás na chvíli návštěva poměrně velikého varana, který připlaval proti proudu řeky s úmyslem sníst nám něco z našich zásob.

Naše tábořiště je jedno z míst, na které vzpomínám za celý pobyt v Indonésii nejraději. Rušeni pouze proudem řeky a zvuky džungle jsme se krásně vyspali. Trochu mě vyvedlo z míry, když před spaním obsypal náš průvodce stan solí, to prý kvůli hadům a pavoukům. Ráno jsme ještě vyrazili na krátký výlet k vodopádu s lagunou, poté nás už čekal návrat do vesnice po řece na voru sestaveném z duší z pneumatik, řízený obratně naším průvodcem dřevěným bidlem, kterým nás odstrkoval mimo dosah velkým balvanů.

Poté jsme ještě jednu noc strávili v Bukit Lawangu a na druhý den si domluvili odvoz do města Berastagi, kde jsme si naplánovali výstup na jednu z místních sopek. Velmi nerad jsem opouštěl vesnici, která si i přes pravidelný nápor turistů stále ponechává svou tvář. Kontrast si uvědomíte cestou, když projíždíte rozlehlými palmovými plantážemi, kterým musela velká část původního lesa už ustoupit, a které slouží jako zásobárna pro výrobu palmového oleje velkých evropských distributorů.

Jak jsme se rozmnožili

Potřetí a kdoví jestli naposled jsme se během naší indonéské mise vydali s Peťou na Bali. Přiletěl nám totiž do Denpasaru brácha Pavel, aby si před chystaným výletem na Sumatru odpočinul po dlouhém letu, zvykl na tropické počasí, opálil se (v jeho případě s opalovacím krémem značky Nubian faktor 5 spíše připálil) a zasurfoval.

První večer a noc jsme ještě značně rozjaření z bráchova příletu s kamarádem jogínem Gabrielem propařili na Kutě. Mělo to dva následky – kvůli našemu pozdnímu příchodu naštvanou Peťu a moji ranní lehkovážnost. Díky ní jsem hrubě podcenil bráchovi motorkářské řidičské schopnosti. Ráno dorazila Csilla na plánovaný výlet na motorkách. Posadil jsem ji za bráchu a ten se nesměle vydal vstříc osudu.

Bohužel nebo možná naštěstí se jeho nezkušenost projevila už na začátku výletu při tankování. Protože si všechno rád vyzkouší, zatůroval si zaparkovanou motorku a položil ji nechtěně na bok. Csilla když to viděla, řekla, že s námi nejede, Peťa stále naštvaná z předchozího dne s ní ráda držela basu. Zatímco jsem se snažil tuto peripetii vyžehlit, napadlo mě, že bude nejlepší, když se brácha zatím projede po okolních uličkách, aby získal trochu větší řidičskou jistotu.

Řekl jsem mu, ať dojede na konec ulice a vrátí se hned zpátky, mezitím nám holky odešly, pravděpodobně si zlepšit náladu nakupováním. Když se brácha deset minut nevracel, už mi to přišlo podezřelé. Po dvaceti minutách jsem se ho vydal hledat, jestli někde v okolí neleží pod autem. Bohužel jsem mu nemohl zavolat, protože telefon měl u mě v batohu, stejně tak řidičák a peněženku. Protože byl teprve první ráno na Bali a předešlý večer jsme se věnovali jiným věcem, zapomněl jsem mu říci jméno a adresu našeho ubytování. Ještě štěstí, že jsem mu zrovna natankoval, říkal jsem si.

Vyrazil jsem ho hledat ve spleti uliček a jednosměrek v okolí Kuty. Nikde neležel, tak jsem doufal, že jenom bloudí. Celou dobu jsem si představoval, jak volám domů mámě, že jsem bráchu ztratil hned první den na Bali. Bráchův orientační smysl ale naštěstí nezklamal a po 40ti minutách jsme se znovu setkali na místě, odkud mi ujel. Pavel vysmátý a na první pohled v euforii, podobně jako náš pes, když se zaběhne v Praze na Letné a povede se mu nás opět najít. V tu chvíli bych si nafackoval a pak dal pár panáku na zlepšení nálady, ale nebyl čas, museli jsme žehlit s naštvanou Peťou, takže jsme vyrazili shánět květinu a nějaké dobroty.

Večer jsme se šli podívat do jednoho z mála balijských čínských chrámů, protože se chystal čínský Nový rok. Poslední den starého roku přišlo spoustu Číňanů, nicméně nebyla to ani náznakem taková divočina jako během našeho Silvestru a Nového roku. Lidé se pomodlili, zapálili vonné tyčky, nechali oběti a zase domů za rodinami.

Druhý den jsme vyrazili na slibovaný výlet na motorkách, Csilla už to vzdala a tak pouze já s Peťou a bráchou. Vydali jsme se směrem na opičí chrám na útesech Uluwatu, brácha i Peťa si nechali vlézt na záda opičáky, Peťa nedobrovolně, opice šla nekompromisně po petlahvi, kterou měla v ruce. Po nastalém šoku už se opicím od té doby vyhýbala.

Další zastávkou byla pláž Padang-Padang. Sestupuje se k ní po příkrých schodech a nakonec skalní škvírou. Před námi se dole objevila moc pěkná plážička, dobrá bohužel pouze na opalování a voda na surfování. V písku ve vodě bylo spoustu kamenů a skal a kvůli velkým vlnám nebylo dovolené plavat.

Cestou z pláže jsme zastavili na zajímavém místě, kde vedle sebe na jednom náměstí stáli v řadě krásné chrámy všech hlavních známých náboženství – hindú, protestantský, křesťanský, buddhistický a úplně na kraji i mešita. Kousek dále nedaleko od silnice leží krásné a klidné pláže Nusa Dua. Známé jsou jako adresa, kterou vyhledávají bohatší turisté, my tu potkávali hlavně ty rusky mluvící. Byl zde mnohem větší klid než na naší Kutě, voda čistá, obloha stejně tak. Kuta v listopadu byla také moc pěkná a čistá, teď na konci ledna bohužel už jen samý plastový sáček, velké vlny a nepříjemný vítr. Plavat bych na Kutě taky moc nedoporučoval, kvůli velkým vlnám jsem se v jednom momentě nemohl dostat z moře na břeh, dokud pro mne brácha nedojel se surfem. Zpátky k Nusa Dua, je zde pěkný park, golfové hřiště, dají se zde chytat krabi a bezvadně se tady lenoší.

Večer jsme v rámci oslav Nového roku a současně bráchových narozenin vyrazili do čínské restaurace a nacpali se tradiční kachnou. Poté se podívali po suvenýrech a dorazili do osvědčené Sky Garden, kde si dali zadarmo pár koktejlů. Pokračovalo se do dalšího baru už s kamarády Čechoslováky spolužáky z našeho studijního programu. Brácha slavil a my s Peťou společensky unavení jsme ho nechali a odešli během večera domů.

Tentokrát už brácha věděl, kde bydlíme, měl s sebou i telefon a peníze, ale když jsem se ve tři a poté ve čtyři vzbudil a pořád nebyl doma, zalil mě opět studený pot. Rozhodl jsem se, že se to vyřeší samo a snažil se spát, brácha díky bohu dorazil k ránu, opět v euforii a s dobrou historkou. Našemu kamarádovi ukradl kapsář telefon, když začal ujíždět s kumpánem na motorce, brácha jako akční hrdina naskočil za poblíž přihlížejícího motorkáře na jeho stroj a zavelel „jeď a sleduj ho“. Úspěch bohužel neměl, protože jeho řidič byl šnek a ještě se ho na konci zběsilé honičky snažil natáhnout a žádal 50 tisíc za svezení.

Už bylo všech legrací pomalu konec, zdálo se mi v tu chvíli, že bude opravdu bezpečněji na Sumatře. Sbalili jsme batohy a vydali se oblíbeným nočním autobusem do Malangu za naší paní domácí, klidným domkem se zahrádkou a nejlepší polévkou bakso v celé Indonésii.

Tropický ráj

Ostrůvky Gili leží co bys kamenem dohodil z ostrova Lombok a z Bali k nim každé ráno vyplová rychlá loď vezoucí turisty, kteří už jsou otráveni výfukovými plyny na věčně zacpané Kutě, i těmi kteří mají dost věčného pokřikování „masáž“, obchůdků s nevkusnými suvenýry a všeobecně těch, kteří by si rádi odpočinuli, ať už z jakéhokoliv důvodu.

Největší Trawangan je přeci jen ještě plný barů a relativně drahých restaurací, ale oddychnete si, či možná spíše - nadechnete se, protože stejně jako na ostatních ostrovech je zde přísný zákaz motorových vozidel. Nahrazují je četné koňské drožky, ale jelikož je vše blízko a celý ostrov obejdete svižnou chůzí za dvě hodiny, my nevyužívali ani je.

Nejlepší zábavou na ostrovech je hned po lenošení na bělostných plážích šnorchlování a potápění. Už prakticky deset metrů od břehu narazí nadšený šnorchlem a brýlemi vybavený plavec na barevné korály, mezi nimiž se motají malé i větší, růžové modré zelené žluté a tak dále krásné výstavní „akvarijní“ rybičky. Potapěč dál najde malé žraloky a prý úchvatné útesy. My se vydali na půldenní šnorchlovací poznávací výlet. U Trawanganu a Gili Air jsme sledovali rybí svět, vedle Gili Meno jsme plavali s velikou elegantní mořskou želvou.

Z Trawanganu jsme se na dvě noci přesunuli na Meno, občas nazývané Honeymoon Island, z prostého důvodu, že jeho pláže většinou obývají milenecké páry hledající naprostý klid. Ostrov je také znám jako líheň malých mořských želviček. Jsou jich po ostrově plná akvária, na želví polévku jsme nikde nenarazili, takže pravděpodobně všechny opravdu končí v moři.

Po idylce na ostrovech Gili jsme se přesunuli houpavou lodičkou na Lombok. Největší šulini se zde vyskytují mezi dopravními agenty v cestovních agenturách. Jsou ochotni Vám zde namluvit prakticky cokoliv, co by jim dopomohlo ke kšeftu.

Půjčili jsme si motorku, založili tábor v malé batůžkářské ubytovně. Peťa dodnes ráda vzpomíná na ještěrku, která se nám nastěhovala do koupelny. Ne že by se jí bála, ale do koupelny chodila už pouze s baterkou po tom, co jsem zkontroloval, jestli je čistý vzduch. Potkali jsme zde výpravu z Jeseníků Marcela a Martinu, strávili jsme s nimi příjemný čas proložený výletováním po ostrově a popíjením slivovice.

U kořene nejvyšší sopky Rinjani jsme sestoupili do údolí k pěknému dvoupatrovému vodopádu Sindang Gila. Díky prořídlému provozu a překvapivě kvalitním silničkám je cestování na motorce na Lomboku je mnohem příjemnější než na Bali. Jelikož hlavní cesta vede podél pobřeží, užíváte si většinu dne parádní výhledy. Večer jsme s Peťou rádi kotvili na pláži, kterou si pro sebe usyslil hotel Sheraton. Peťa na lehátku pod rukama paní masérky, já s foťákem a sklenkou dobrého pití.

Jelikož byl Silvestr, i zde se bouchaly petardy a střílely ohňostroje. My šli proti proudu a v jedenáct už oba poctivě zařezávali. Byla to příjemná změna oproti v Čechách obvyklým alkoholem nasáklým oslavám.

Vydali jsme se i do vnitrozemí k tradiční vesnici Tetebatu. Bohužel nám nevyšlo počasí, a protože na místě nás nečekal trh ani výroba dřevěným masek, ale v podstatě jen mokrá silnice a prázdné náměstí, jeli jsme trochu zklamaní domů.

Druhý den jsme si odjeli spravit chuť zpátky na Bali do našeho oblíbeného Ubudu. Tentokrát už byla hlavním bodem programu výhradně jóga. Naučil jsem se stát na hlavě a Peťa pár nových pozic, s kterými bude doma okouzlovat kamarádky. Potkali jsme v Anglii žijícího a jógu od malička praktikujícího Slováka Gabriela, který ještě později vstoupí do našeho příběhu.

Protože už jsem si myslel, že jsem na Bali vše viděl, tak mne velmi mile překvapil a okouzlil skalní chrám Gunung Kawi. Sice jsme díky mým pověstným orientačním schopnostem bloudili hodinu po blízkém okolí, ale jakmile jsme se trefili a místo našli, už se nám nechtělo pryč.

Po Ubudu nás čekala poslední část vánoční dovolené. Dali jsme se dovézt na severní pobřeží Bali. Cestou jsme si nenechali ujít nabídnutou příležitost a prvně ochutnali vyhlášenou cibetkovou kávu přímo na jedné z početných farem. Myslím, že tím více nám chutnala, jelikož jsme viděli i hovínka z kterých se vyrábí.

Dorazili jsme na sever a zakotvili v poklidném turistickém městečku Lovina. Nevím, jak jsme si to zasloužili, ale poprvé jsme bydleli s bazénem. Jak já jsem si to užíval, asi byste se divili. Je třeba dodat, že sever Bali je také pěkný, ale zlaté písečné pláže jako na jihu se zde hledají hůře, převažuje černý písek, takže se mi do moře ani nechtělo.

Jeli jsme se podívat na jedno z mnoha horských vnitrozemských jezer. Jmenuje se Batur a stejně jako mnoho dalších jemu podobné je sopečného původu. Možná Batur bylo jméno té sopky, to už si dnes nevybavím, nicméně oproti tradičním jezerům vzniklým zaplavením kráteru toto ošplouchává stále občas aktivní sopku. Nevím jak to pořádně popsat, snad vám fotky řeknou více.

Peťa neznaje stud fotila nahou paní koupající se v jezeře. Chvíli na to zahlásil tajemný hlas z místního rozhlasu a zničeho nic se ze všech stran vynořily desítky nazdobených místních domorodců. Paní, dívky a dítka s koši plnými ovoce a obětin na hlavách, chlapi každý se svým hudebním nástrojem, všichni do jednoho oblečení v nejlepším sarongu. Slavilo se výročí postavení zdejšího chrámu.

Druhý den už jsme se vypravili zpět domů, do Malangu. Jelikož jsme podcenili nákup lístků, už na nás žádný travel ani autobus nezbyl a museli jsme se vydat po vlastní ose. Byli dvě možnosti – dopravit se zpátky přes hory na jih do Denpasaru a na nádraží doufat, že bude místo v některém z autobusů anebo rovnou z Loviny vyrazit do přístavu Gilimanuk na západě ostrova Bali, přejet trajektem do Banyuwangi, kde se pokusíme chytit další spoj. Zvolili jsme druhou možnost.

Na nějaké pohodlí zapomeňte, většinu cesty jsme se tradičně mačkali, když už nezbylo místo, sedli jsme si na batohy a občas nás někdo bez velkých ceremonií tak samozřejmě sprostě natáhl. Podařilo se nám dostat v noci do Malangu, a to dokonce i s batohy, o které jsem se celou cestu bál.

V Malangu se musí do školy, Peťu čekají testy z indonéského jazyka, já všechen volný čas vkládám do plánování výletu. Chystá se za námi totiž mladší brácha Pavel, vybraná destinace je Sumatra.

Surfařovy Vánoce

Protože jsme nechtěli přes vánoční svátky kysnout v rozpálených studijních městech na Jávě, vyrazili jsme vstříc dalším dobrodružstvím na naše milé Bali. Společnost nám dělala kamarádka Veronika, která se přijela ohřát z chladného Norska. Stejně jako před měsícem Patricia nám dovezla malé dárečky, kterými si nás získala (na Honzu prostě platí písnička „Because we are living in a material world and he is a material boy“ :P). Hlavně tedy norským sobím salámem, o kterém se mi i dnes občas zdává.

Hned jak jsme si vybalili, jsem se vyrazil naučit surfovat. Nejlepší místo pro začátečníky jako jsem já, je na Kutě, kde jsou dostatečně veliké a vcelku poslušné vlny. Zároveň také dostatečné zázemí, jelikož je zde hračka půjčit si surf a s ním Indonésana, který Vám hned jako první slíbí, že do půl hodiny na něm budete umět stát, ať se děje, co se děje. Po krátké instruktáži se jde na věc, hurá do vln, zalehnout na prkno, a můj guru hned jak vida první pěknou vlnu zavelel pádlovat rukama, v pravou chvíli mě ještě pošťouchl a já už se mohl nechat unášet. Povím Vám, je to nevšední zážitek, především pocit, že se pohybujete, v podstatě proto, že se vlna rozhodla, že Vás vezme na hřbet. A další pěkný zážitek, když se poprvé postavíte a snažíte se balancovat, sice brzy spadnete, ale přijde Vám, jako že tuhle vlnu jste dokázali téměř zkrotit. Zkrátka a dobře, surfování mě vzalo, i když pořád bych ho dělat nemohl. Není to drahý koníček, ale neumím si představit to dojíždění z Čech.

Dalšího dne jsme vyrazili na motorkách obhlédnout Tanah Lot. Cesta k němu není příliš dlouhá, ale než se člověk vyzná v systému jednosměrek, a i když se ptá na cestu, zákonitě alespoň třikrát zajede do špatné uličky. Okolí turistického místa mělo tradiční kulisu, abyste se dostali k samotné pamětihodnosti, musíte se nejdříve prokousat sítí vtíravých obchodníků se suvenýry.

Tanah Lot je hinduistický chrám umístěný na skále, o kterou se tříští jedna vlna za druhou. Leží už v podstatě v moři, musíte se k němu opatrně přebrodit. Samotný chrám je posvátné místo, kam mohou pouze hinduisté. My se alespoň umyly svěcenou vodou vyvěrající malým pramínkem ze skály.

Cestou zpátky nás chytl déšť. Na to, že jsme jeli na motorkách oba poprvé, tak nám to pěkně šlo. Přece jen se ale ukázala naše nezkušenost a potvrdila stará pravda, že na Bali se musí každý zahraniční motorkář nejdříve oťukat. Kousek od hotelu ťukla Peťa do zaparkovaného auta, mně se podařilo v zácpě během proplétání škvírami mezi auty odřít nohu své spolujezdkyně Veroniky. To naštěstí bylo vše, musíme zaklepat, ostatní naši přátelé, kteří si také prošli tímto křestem, většinou cejchují modřiny a malé spáleniny od výfuků.

Nadešel den Vánoc, sbalil jsem drobné dárečky, z Malangu napečené cukru, Petru s Veronikou a vyrazil na štědrovečerní večeři za československými přáteli do Jimbaranu. Jak si občas zoufám, že mi chybí domácí strava, tak tady se mi splnily některé tajné sny. Místo kapra byla sice jiná ryba, ale ten výborný bramborový salát následující po kapusťačce, který jsem zalíval punčem, přikusoval k němu karbanátky, žvýkal nakládané zelí a vědomí, že až se nacpu k prasknutí, tak na mě ještě budou čekat vanilkové rohlíčky a kokosové kuličky – cítil jsem se jako doma. (Vanilkové rohlíčky pekl Honza, na přání Vám jich po návratu napeče klidně kilo a ani k tomu nebude potřebovat troubu, prostě zázrak!)

Jako vánoční stromek nám posloužila malá hinduistická svatyně, pod kterou se schovali dárky a snažíc se dodržet všechny známé vánoční tradice, tak až po koledách jsme si je rozdali.

Druhý den jsme si přivstali, abychom se nechali odvézt do přístavu na rychlou loď směr Lombok a přilehlé ostrovy Gili.

Hogo fogo studium

Omlouvám se všem za výpadek příspěvků na blogu. Nerad se vymlouvám, ale chápejte, prosím Vás, že rádi lenošíme, a i když se dá blogování brát jako zábava, tak je u něj potřeba přemýšlení a přesně tomu jsme se v posledních týdnech vyhýbali, jelikož jsme měli prázdniny. Než jsme se však mohli vydat na naše plánované prázdninové turné na Bali a Lombok, strávili jsme ještě jeden měsíc na Jávě.

V Semarangu jsme se přimotali k natáčení válečného historického filmu Seogija nejslavnějšího zdejšího režiséra Garina Nugroha, který vypráví o úspěšném boji Indonésanů za samostatnost vůči Holanďanům po druhé světové válce. A protože s trochou fantazie vypadám jako voják ze země dřeváků a tulipánů, oblékli mě do uniformy, dali mi pušku a stal se ze mě herec.

Filmování je všude po světě stejné, ráno drazíte na plac, dozvíte se denní harmonogram, zjistíte, že neplatí a čekáte a čekáte. V jedné scéně mě vytáhli z davu komparzistů přímo před kameru a dostal jsem za úkol sundat ze stožáru holandskou vlajku (nejspíš proto, že si Petra už druhý den tykala s režisérem), což bude ve filmu mých patnáct vteřin slávy.

Začátkem prosince jsem si ve škole odbyl pololetní testy. Dokonce jsem se na ně ve volném čase učil, připadal jsem si tedy potom trochu hloupě, když například k absolvování jednoho stačilo přečíst dva odstavce indonéského textu a další proběhl tak, že mě učitelka pozvala na večeři, při které jsme si povídali indonésky.

Menší zábavu jsem si užil se zařizováním víza. Na začátku programu nám byl přidělen koordinátor, který měl vše obstarat. Když jsem pár dní před vypršením dvouměsíčního víza zjistil, že se na jeho prodloužení zatím nepracuje, trochu jsem znervózněl. Vyrazil jsem proto sám na imigrační oddělení (podruhé už tam sám nikdy nepojedu), abych zjistil, jestli je nějaký progres. Tam mne nepotěšili, protože mi prodloužili vízum opět jen o 30 dní.

Tlačil jsem na koordinátora, že bych chtěl mít vízum co nejdříve hotové, nabídl mi, že by to šlo, ale „musel bych si připlatit“. Korupce? Nevím, radši jsem se v tom nešťoural a trpělivě si počkám a snad své vízum dostanu normální cestou.

Odfrčeli jsme s Peťou do Malangu, kde nás kromě pár dní školy čekal kulinářský den. Peťa slíbila, že pro spolužáky uvaří tradiční české jídlo. V plánování nás omezovalo, že se zde dá sehnat pouze hladká mouka a také petržel jsme nenašli, takže svíčková nepřipadala v úvahu.

Naše konečné menu vypadalo takto:

Sekaná s bramborovou kaší,

knedlo – vepřo – zelo (protože muslimové se vepřovým neládují, tak jsme museli vystačit s kuřecím)

 a nakonec mrkvový a okurkový salát.

Oproti obvyklé rýží na sto způsobů nebo nudlím, jsem se konečně pořádně zasytil.

Konečně moře

Jelikož jsme v Indonésii už nějaký ten týden a denně si stěžujeme (obzvláště pak Petra) na vysoké teploty a městský frmol, rozhodli jsme se konečně podívat k moři. Nedaleko Malangu je několik pěkných pláží, my si vybrali Sendang Biru (modrý pramen), která leží 80 kilometrů daleko, což v okolním kopcovitém terénu uvnitř přeplněného angkotu představuje tří a půl hodinové trápení. Řidič po nás bez ostychu požadoval dvojnásobnou cenu než je zvykem, nic naplat, alespoň nám slíbil, že na nás odpoledne počká a odveze nás nazpět.

Samotná pláž je vlastně přístav pro početnou skupinu tradičních rybářských člunů. Většina jich dnes slouží už jen jako atrakce a vy se jimi můžete nechat svézt napříč úžinou na ostrov Sempu, kde začíná exotika. Z několika zátok a pláží jsme si vybrali tu nejpěknější, naštěstí pro nás dokonce opuštěnou. Já když vám vidím moře, tak se neznám, máchám se v něm a je mi vše ostatní jedno. Petra je praktičtější a pustila se s vervou do dohánění opalovacího deficitu.

Oblečení jsme nechali viset na stromě a vydali se prozkoumat sousední zátoku. Naštěstí pro nás se Petra ještě jednou naposledy ohlédla a uviděla několik opic, co se nám rozhodli ukrást svačinu a oblečení. Stačili jsme je vyhnat a vše si od té doby lépe hlídáme.

Bohužel nic netrvá věčně a my se vydali domů. Čekal na nás domluvený angkot a nabídl nám, že nás za sprostou sumu (3 krát vyšší než jsme platili prve) odveze domů. My samozřejmě odmítli a tím jsme vyprovokovali hru pevných nervů. Řidič (očividně nahněvaný, protože si brousil zuby na obsah naší peněženky), vědom si velmi dobře své výhody převahy spočívající v tom, že jestli nás nesveze on, tak už dnes pravděpodobně nikdo, uprostřed lesního stoupání zastavil, vystoupil a v klidu vykouřil postupně několik cigaret. Po tomto gestu nasedl, obrátil angkot a vydal se s námi 500 metrů nazpátek, opět vystoupil a znovu si šel zakouřit.

Pak začalo smlouvání, že nás je ochoten dovézt, ale místo 30 tisíc, které jsme mu platili cestou na pláž, chce 100. Já už toho měl dost, sebral jsem batoh, vystoupil a vydal se naštvaně stopovat projíždějící auta a motorky. Řidič byl posera, oznámil nám, že i třicet mu stačí a jelo se domů.

Druhý den ráno jsem se zúčastnil oslav muslimského svátku "idul adha". Tímto svátkem si muslimové symbolicky připomínají skutek proroka Abrahama, který projevil oddanost svému Bohu, obětoval svému syna Ismaela. Alláh si Abrahama samozřejmě jen zkoušel a v poslední chvíli prohodil Ismaela za kozla, který to schytal místo něj.

Abrahamovu oběť si muslimové po celém světě připomínají před mešitami rituálním podřezáváním kozlů a býků, které věnují mešitám bohatší spoluobčané. Zabíjení nebylo moc příjemné na pohled (Petra zůstala raději doma), po usmrcení jsou zvířata naporcována a jejich maso rozdáno chudým a potřebným.

V týdnu jsme jeli na letiště do Surabayi přivítat vzácného hosta Petry kamarádku Patricii, Francouzsku, která si u nás udělala mezizastávku po roce stráveném v Austrálii. Přivezla víno a spoustu čokolády, je veselá kopa a v probíhající bujaré náladě nás napadlo odstoupit od plánovaného výletu po Jávě a vyrazili jsme společně na Bali.

Hlavním městem Denpasar jsme profrčeli rovnou do Kuty, nejznámnějšího letoviska nacházejícího se strategicky na jižních cípu ostrova nedaleko letiště.

Kuta jsou pěkné hotely s bazény a originálními zahradami, Kuta jsou ulice plné stánků se suvenýry, Kuta jsou restaurace v západním stylu se západními cenami, Kuta jsou vypelichaní psi, kam se jen podíváte. Kuta je nekonečná pláž, kterou omývají vlny, v kterých se pohupují hejna spokojených surfařů. Kuta je plná turistů, taxikářů, směnárníků, organizátorů rozličných poznávacích zájezdů. Kuta je noční život, bary a ranní kocovina. Kuta není Indonésie. Přesto se mi na pláži velmi líbilo, slibuji, že se na ni vrátím a naučím se zde surfovat.

I další místa na jižním cípu ostrova Bali stojí za zmínku. Pláž Jimbaran je pověstná krásnými západy slunce spojenými s konzumací mořských potvor v jedné z početných restaurací. Hinduistický chrám Ulu Watu, posazený na kraj útesu, obývaný opičím národem nabízí také nádhernou podívanou. Pověstný Tanah Lot, chrám vystupující z moře si šetříme na příští návštěvu.

Zažil jsem zde také první klasickou směnárenskou šmelinu. Směnárníkovi během výměny peněz nenápadně padali již přepočítané bankovky zpátky do šuplíku. Tak mne to rozhodilo, že doteď nedokážu říci, jestli mne obral nebo ne.

Na Bali se nejezdí jen kvůli plážím a surfování. Nejlepší ukázkou tradiční kultury je vnitrozemské město Ubud (pro mne zatím jednoznačně nejhezčí město v Indonésii), kam se v minulosti sjížděli umělci z celého ostrova. Bali je hinduistické a s náboženstvím se tu setkáte na každém kroku. Většina domů je postavena v tradičním zdobeném stylu, kromě obecních chrámů má i každá rodina svůj malý na vlastní zahradě. Hinduisté každé ráno než požijí první jídlo symbolicky obětují mističku s jídlem, ta potom během dne slouží jako snadná kořist všudypřítomným více či méně prašivým psům.

Stejně jako Julia Roberts ve filmu "Jíst, meditovat, milovat" vyrazila i Petra v Ubudu na jógu. To víte, že jsem byl zvědavý a šel spolu s ní. Prvně bych měl říci, že mi nedělá dobře sedět dlouho v tureckékm sedu, bohužel se to po mě vyžadovalo a proto jsem musel švindlovat. Dechová cvičení jsou prima, monotónní opakování pozic ve stylu pozdrav slunci mi taky nevadí, opakování hesel v hindu jazyce po instruktorovi mi však bylo trochu proti srsti - kdo ví, co jsme to vůbec skandovali..

Obdobně jako "wayang" na Jávě (loutkové představení eposů Mahabharatha a Ramayana) vymysleli si hinduisté na Bali !kecak". Stovka mužů sedí v několika kruzích okolo ohně a velmi rytmicky za pomoci tleskání, mávání a nekonečného opakování slova "kečak" doprovází tanečníky, kteří předvádějí výjevy z eposu.

Uprostřed města můžete navštívit opičí prales, nakrmit opičáky banány a přihlížet, jak se vám snaží uloupit něco z batohů, co máte na zádech. Po procházce pralesem se vypravte na obhlídku malebných terasovitě uspořádaných rýžových polí lemovaných palmami. Několik jich je také přímo ve městě, stejně jako po celé zemi je obdělávají lidé za pomoci moderních nástrojů jako je motyka či srp.

To je z Bali vše, nespěchali jsme a více jsme toho během týdne nestihli procestovat. Dnes už jsme opět v Semarangu a Patricia v Paříži. Zdravíme domů, sampai jumpa.

Yogyakarta a přilehlé chrámoví

Cestující v Čechách každý den ukázněně nastupují a vystupují z prostředků hromadné dopravy na vyznačených zastávkách. Za dávných časů (vaši rodiče vám to jistě potvrdí) jste ovšem mohli zastavit autobus kdekoliv po cestě, či během jízdy v travmaji počkat, až přibrzdí, a vyskočit.

Autobusy v Indonésii buďto čekají na nádraží, dokud nejsou plné a vyráží pak již rovnou ce svému cíli, anebo vyjedou poloprázdné a naplnit se je daří až během cesty. Druhý typ dálkových autobusů se přizpůsobil Indonésanům, kteří jak známo velmi neradi cestují pěšky (jsou schopni jet na motorce nebo angkotem i do sámošky vzdáleném několik desítek metrů). Stačí při nástupu zamávat na projíždějící dálkový autobus a v cíli se potom necháte vysadit co nejblíže svému domu. Mně se tento způsob také zamlouvá, ušetříte čas i peníze, které byste vynaložili na dojíždění k autobusovému nádraží.

V dálkovém autobuse existuje jakési neoficiální "mýtné", s kterým raději předem počítám do ceny lístku. Během cesty nastupují do autobusů muzikanti, chvíli vás potěší libou hudbou (libou, jen pokud máte štěstí, protože většině byste nejraději rozšlapali kytaru a zacpali ústa záclonkou) a pak vybírají drobné do misky či natažené dlaně. Takových muzikantů se během tříhodinové jízdy vystřídá průměrně pět a půl.

V pátek večer jsme dorazili do Yogyakarty, kulturního města uprostřed Jávy s velmi dlouhou historií a výsadním postavením v minulé i současné Indonésii. Byla zde vyhlášena nezávislost v roce 1945 a v prvních letech republiky plnilo funkci hlavního města. Centru města vévodí Kraton - obrovský komplex budov, paláců a zahrad, který je bohužel pro veřejnost většinu roku nepřístupný. V Kratonu bydlí sultán (chcete-li pan král), který je zároveň dědičně guvernérem provincie, a se svou rodinou dohlíží na klidný chod města. Nynější sultán je již desátým v pořadí, nepodařilo se mu ovšem zatím zplodit syna, takže po jeho smrti nastoupí na trůn jeho bratr. Sultáni živí většinou mnoho manželek a ještě více dětí. Rekordmanem byl čtvrtý sultán, který si všechny své děti podle mého rozhodně nemohl pamatovat jménem (řekl bych, že většinu by ani na ulici nepoznal), bylo jich totiž 88.

Nebyl velký problém sehnat v Yogye přijatelné ubytování. Blízko centra města najdete plejádu ubytoven všeho druhu od nejlevnějších losmenů (50 tisíc rupií resp. 100 korun pro dvě osoby na jednu noc) až po drahé hotely. Při nočních toulkách přilehlými uličkami jsme zabloudili do jedné, kde bylo nezvykle živo. Prošli jsme bez povšimnutí kolem kasičky, kam místní vhazovali vstupné a octli jsme se ve společnosti pasáků a prodejných žen. Kdo by tuto uličku někdy hledal, ptejte se po Gang Tiga.

Kromě stříbrných výrobků je Yogyakarta známá hlavně díky batice. Ta se zde vyrábí, a co hlavně, hojně prodává. Konvoje turistů přijíždí za účelem koupě pěkného obrázku či košile. K tomuto účelu je nejlepším místem Malioboro, široká a velmi dlouhá ulice, jeden obchod či krámek s batikou vedle druhého. Ulice je celý den plná lidí, nejlepší kousky ovšem najdete jinde.

Vedou k tomu dvě cesty, první sledovali naši kamarádi Marton s Csillou. Pouliční naháněč je dovedl na místo, kde se podle jeho slov vystavuje několik batikovaných obrazů těsně před tím, než jsou odvezeny lodí do Singapuru, odkud jsou expedovány dále do světa. Jedná se prý o poslední šanci, koupit bezesporu unikátní kousky a jejich cena tomu také odpovídá. Marton si vybral obraz, který obchodník ocenil na 1 a půl milionu, po krátkém smlouvání se dostali na 400 tisíc (800 korun). Tato situace je téměř učebnicový příklad toho, jak místní vytahují peníze z turistů neznalých poměru. Loď do Singapuru naložená batikou pravděpodobně nikdy nevypluje a ani se nechystala, prodavač i naháněč si vesele mnou ruce.

Naše cesta s Petrou vedla do jiného místa, kam nás dovezl becak na doporučení našeho průvodce ze sultánova paláce. Zde byly vystaveny stovky batikovaných obrazů i obrázků různých kvalit a velikostí. Rozdíl oproti Martonově obchůdku byl také v tom, že všechny měly cenu ne odvozenou od vaší schopnosti smlouvat, ale fixní právě podle velikosti a kvality. Našli jsme podobný obraz, jako si koupil Marton, dokonce od stejného umělce za poloviční cenu. Rada pro dnešní den zní: Nechceš-li, aby tvé úspory byly tenčí, vyhni se v Yogyakartě naháněči.


V okolí města lež dva starověké chrámy chráněné programem UNESCO. První z nich, Borobudur, jsme si jeli prohlédnout v sobotu. Abych pravdu řekl, vedle sopky Bromo je Borobudur jediná indonéská chlouba, o které jsem věděl něco více, ještě než jsem začal přemýšlet o cestě do této země, těšil jsem se proto skoro až dětinsky. Jak se výlet blížil, zaléval mé tělo adrenalin a ráno před výletem jsem nemohl dospat. Když nastal velký den, stačilo už jen procvičit ukazovák pravé ruky, který používám ke stisku spouště na foťáku a mohlo se vyrazit.

U pokladny nás čekal velký úkol. Zahraniční turisté platí za vstup 150 tisíc rupií, zatímco Indonésané pouhých 23 tisíc, rozhodli jsme se, že si to nenecháme líbit. Výzvou bylo i tvrzení Lisanne, naší spolubydlící ze Semarangu, která už zde dvakrát byla, a přestože mluví trochu Indonésky a vždy měla zdejší studentskou kartu, pokaždé platila dražší vstupné.

My měli v ruce Petry studentskou kartu, já žádnou zatím ve škole nedostal, takže jsem musel blufovat úplně. Použili jsme celou naši indonéskou slovní zásobu a pravděpodobně jsme zanechali dobrý dojem, protože jsme nakonec platili levnější vstupné. Nic není nemožné. Za ušetřené rupie se Petra před chrámem svezla na slonovi, odpoledne jsme jeli drožkou, dobře se najedli, koupili si a vypili kokos, večer se znovu dobře najedli a ještě nám určitě něco zbylo.

Borobudur byl postaven v 8. století a jedná se o největší buddhistický chrám na světě. Po úpadku buddhismu na Jávě byl zasypán sopečným prachem a zarostl džunglí. Znovu ho objevili Holanďané na začátku 19tého století. Poté prošel rekonstrukcí, zažil politicky motivovaný bombový útok v roce 1985 a následovala další rekonstrukce.

Poté co ve směru hodinových ručiček projde šest spodních čtvercových teras symbolizujících každodenní život a postupnou cestu k Nirváně, objevíte tři vrchní kruhovité terasy osázené útvary ve tvaru zvonů, uprostřed každé sedí Buddha, které mají symbolizovat právě věčný život a Nirvánu. Spodní patra jsou zajímavá především bohatou výzdobou, horní svou nepopsatelnou atmosférou. Nemluvím teď za Petru, ale takhle nějak jsem si představoval nebe.

Po návratu do města jsme využili příležitosti a shlédli představení tradičního loutkového stínového divadla. Nazývá se wayang, pochází z Jávy a tématem jsou různé motivy z hinduistických eposů Mahabharata a Ramayana. Existuje několik forem, my se zatím seznámili se dvěmi. První je wayang kulit (kožený wayang), loutky se vyrábí z kůže jakéhosi vodního buvola a následně jsou pěkně pomalované. Mistr se posadí za osvícené plátno, přikládá k němu loutky, pohybuje s nimi a hru doprovází vyprávěním v Javajštině a zpěvem. Mistrovi většinou pomáhá tradiční gamelanový orchestr a několik dalších zpěváků. Představení trvá celou noc, my shlédli jen zkrácenou dvouhodinovou verzi pro turisty. Druhou formou je wayang orang (lidský wayang), loutky zde zastupují herci.

Prambanan, druhý do party UNESCO, postavili hinduisté v devátém století a stejně jako Borobudur tiše chátral, než ho objevili a zrestaurovali Holanďané. Skládá se z několika chrámů, kterým vévodí trojice věnovaná třem nejdůležitějším bohům, jimiž jsou Shiva, Vishnu a Brahma. Největší chrám boha Shivy není přístupný, ostatní jsme si prohlédli i zevnitř, kde najdete sochu konkrétního boha. Prambanan se nám oběma moc líbil, je nádherný zejména v pozdním odpoledni.

Na západ slunce jsme se přesunuli k nedalekému Candi Sewu, buddhistickému komplexu z devátého století. Bohužel se mu restauratéři zatím nevěnovali tolik jako jeho větším kamarádům. Hlavní chrám obklopují desítky malých, které mají střechy do tvaru zvonů, podobných jako jsme viděli nahoře na Borobuduru. Všichni turisté byli už dávno pryč, takže jsme si užili chvilku o samotě. Celý komplex Prambanan jsme opouštěli jako poslední už za tmy.

V Yogyakartě jsme se poté v klidu najedli a počkali na půlnoční expres do Malangu. Nedoporučuji nechávat o víkendu nákup lístků na poslední chvíli, museli jsme předběhnout asi 80 lidí (funguje zde systém s očíslovanými lístečky podobně jako v Čechách na poště či na úřadě), aby na nás nějaké zbyly.