Omlouvám se všem za výpadek příspěvků na blogu. Nerad se vymlouvám, ale chápejte, prosím Vás, že rádi lenošíme, a i když se dá blogování brát jako zábava, tak je u něj potřeba přemýšlení a přesně tomu jsme se v posledních týdnech vyhýbali, jelikož jsme měli prázdniny. Než jsme se však mohli vydat na naše plánované prázdninové turné na Bali a Lombok, strávili jsme ještě jeden měsíc na Jávě.
V Semarangu jsme se přimotali k natáčení válečného historického filmu Seogija nejslavnějšího zdejšího režiséra Garina Nugroha, který vypráví o úspěšném boji Indonésanů za samostatnost vůči Holanďanům po druhé světové válce. A protože s trochou fantazie vypadám jako voják ze země dřeváků a tulipánů, oblékli mě do uniformy, dali mi pušku a stal se ze mě herec.
Filmování je všude po světě stejné, ráno drazíte na plac, dozvíte se denní harmonogram, zjistíte, že neplatí a čekáte a čekáte. V jedné scéně mě vytáhli z davu komparzistů přímo před kameru a dostal jsem za úkol sundat ze stožáru holandskou vlajku (nejspíš proto, že si Petra už druhý den tykala s režisérem), což bude ve filmu mých patnáct vteřin slávy.
Začátkem prosince jsem si ve škole odbyl pololetní testy. Dokonce jsem se na ně ve volném čase učil, připadal jsem si tedy potom trochu hloupě, když například k absolvování jednoho stačilo přečíst dva odstavce indonéského textu a další proběhl tak, že mě učitelka pozvala na večeři, při které jsme si povídali indonésky.
Menší zábavu jsem si užil se zařizováním víza. Na začátku programu nám byl přidělen koordinátor, který měl vše obstarat. Když jsem pár dní před vypršením dvouměsíčního víza zjistil, že se na jeho prodloužení zatím nepracuje, trochu jsem znervózněl. Vyrazil jsem proto sám na imigrační oddělení (podruhé už tam sám nikdy nepojedu), abych zjistil, jestli je nějaký progres. Tam mne nepotěšili, protože mi prodloužili vízum opět jen o 30 dní.
Tlačil jsem na koordinátora, že bych chtěl mít vízum co nejdříve hotové, nabídl mi, že by to šlo, ale „musel bych si připlatit“. Korupce? Nevím, radši jsem se v tom nešťoural a trpělivě si počkám a snad své vízum dostanu normální cestou.
Odfrčeli jsme s Peťou do Malangu, kde nás kromě pár dní školy čekal kulinářský den. Peťa slíbila, že pro spolužáky uvaří tradiční české jídlo. V plánování nás omezovalo, že se zde dá sehnat pouze hladká mouka a také petržel jsme nenašli, takže svíčková nepřipadala v úvahu.
Naše konečné menu vypadalo takto:
Sekaná s bramborovou kaší,
knedlo – vepřo – zelo (protože muslimové se vepřovým neládují, tak jsme museli vystačit s kuřecím)
a nakonec mrkvový a okurkový salát.
Oproti obvyklé rýží na sto způsobů nebo nudlím, jsem se konečně pořádně zasytil.
Žádné komentáře:
Okomentovat