Potřetí a kdoví jestli naposled jsme se během naší indonéské
mise vydali s Peťou na Bali. Přiletěl nám totiž do Denpasaru brácha Pavel,
aby si před chystaným výletem na Sumatru odpočinul po dlouhém letu, zvykl na
tropické počasí, opálil se (v jeho případě s opalovacím krémem značky
Nubian faktor 5 spíše připálil) a zasurfoval.
První večer a noc jsme ještě značně rozjaření
z bráchova příletu s kamarádem jogínem Gabrielem propařili na Kutě.
Mělo to dva následky – kvůli našemu pozdnímu příchodu naštvanou Peťu a moji
ranní lehkovážnost. Díky ní jsem hrubě podcenil bráchovi motorkářské řidičské
schopnosti. Ráno dorazila Csilla na plánovaný výlet na motorkách. Posadil jsem
ji za bráchu a ten se nesměle vydal vstříc osudu.
Bohužel nebo možná naštěstí se jeho nezkušenost projevila už
na začátku výletu při tankování. Protože si všechno rád vyzkouší, zatůroval si
zaparkovanou motorku a položil ji nechtěně na bok. Csilla když to viděla,
řekla, že s námi nejede, Peťa stále naštvaná z předchozího dne
s ní ráda držela basu. Zatímco jsem se snažil tuto peripetii vyžehlit,
napadlo mě, že bude nejlepší, když se brácha zatím projede po okolních
uličkách, aby získal trochu větší řidičskou jistotu.
Řekl jsem mu, ať dojede na konec ulice a vrátí se hned
zpátky, mezitím nám holky odešly, pravděpodobně si zlepšit náladu nakupováním.
Když se brácha deset minut nevracel, už mi to přišlo podezřelé. Po dvaceti
minutách jsem se ho vydal hledat, jestli někde v okolí neleží pod autem.
Bohužel jsem mu nemohl zavolat, protože telefon měl u mě v batohu, stejně
tak řidičák a peněženku. Protože byl teprve první ráno na Bali a předešlý večer
jsme se věnovali jiným věcem, zapomněl jsem mu říci jméno a adresu našeho ubytování.
Ještě štěstí, že jsem mu zrovna natankoval, říkal jsem si.
Vyrazil jsem ho hledat ve spleti uliček a jednosměrek
v okolí Kuty. Nikde neležel, tak jsem doufal, že jenom bloudí. Celou dobu
jsem si představoval, jak volám domů mámě, že jsem bráchu ztratil hned první
den na Bali. Bráchův orientační smysl ale naštěstí nezklamal a po 40ti minutách
jsme se znovu setkali na místě, odkud mi ujel. Pavel vysmátý a na první pohled
v euforii, podobně jako náš pes, když se zaběhne v Praze na Letné a
povede se mu nás opět najít. V tu chvíli bych si nafackoval a pak dal pár
panáku na zlepšení nálady, ale nebyl čas, museli jsme žehlit s naštvanou Peťou,
takže jsme vyrazili shánět květinu a nějaké dobroty.
Večer jsme se šli podívat do jednoho z mála balijských
čínských chrámů, protože se chystal čínský Nový rok. Poslední den starého roku
přišlo spoustu Číňanů, nicméně nebyla to ani náznakem taková divočina jako
během našeho Silvestru a Nového roku. Lidé se pomodlili, zapálili vonné tyčky,
nechali oběti a zase domů za rodinami.
Druhý den jsme vyrazili na slibovaný výlet na motorkách,
Csilla už to vzdala a tak pouze já s Peťou a bráchou. Vydali jsme se
směrem na opičí chrám na útesech Uluwatu, brácha i Peťa si nechali vlézt na záda
opičáky, Peťa nedobrovolně, opice šla nekompromisně po petlahvi, kterou měla
v ruce. Po nastalém šoku už se opicím od té doby vyhýbala.
Další zastávkou byla pláž Padang-Padang. Sestupuje se
k ní po příkrých schodech a nakonec skalní škvírou. Před námi se dole
objevila moc pěkná plážička, dobrá bohužel pouze na opalování a voda na
surfování. V písku ve vodě bylo spoustu kamenů a skal a kvůli velkým vlnám
nebylo dovolené plavat.
Cestou z pláže jsme zastavili na zajímavém místě, kde
vedle sebe na jednom náměstí stáli v řadě krásné chrámy všech hlavních
známých náboženství – hindú, protestantský, křesťanský, buddhistický a úplně na
kraji i mešita. Kousek dále nedaleko od silnice leží krásné a klidné pláže Nusa
Dua. Známé jsou jako adresa, kterou vyhledávají bohatší turisté, my tu potkávali
hlavně ty rusky mluvící. Byl zde mnohem větší klid než na naší Kutě, voda
čistá, obloha stejně tak. Kuta v listopadu byla také moc pěkná a čistá,
teď na konci ledna bohužel už jen samý plastový sáček, velké vlny a nepříjemný
vítr. Plavat bych na Kutě taky moc nedoporučoval, kvůli velkým vlnám jsem se
v jednom momentě nemohl dostat z moře na břeh, dokud pro mne brácha
nedojel se surfem. Zpátky k Nusa Dua, je zde pěkný park, golfové hřiště,
dají se zde chytat krabi a bezvadně se tady lenoší.
Večer jsme v rámci oslav Nového roku a současně
bráchových narozenin vyrazili do čínské restaurace a nacpali se tradiční
kachnou. Poté se podívali po suvenýrech a dorazili do osvědčené Sky Garden, kde
si dali zadarmo pár koktejlů. Pokračovalo se do dalšího baru už s kamarády
Čechoslováky spolužáky z našeho studijního programu. Brácha slavil a my
s Peťou společensky unavení jsme ho nechali a odešli během večera domů.
Tentokrát už brácha věděl, kde bydlíme, měl s sebou i
telefon a peníze, ale když jsem se ve tři a poté ve čtyři vzbudil a pořád nebyl
doma, zalil mě opět studený pot. Rozhodl jsem se, že se to vyřeší samo a snažil
se spát, brácha díky bohu dorazil k ránu, opět v euforii a
s dobrou historkou. Našemu kamarádovi ukradl kapsář telefon, když začal
ujíždět s kumpánem na motorce, brácha jako akční hrdina naskočil za poblíž
přihlížejícího motorkáře na jeho stroj a zavelel „jeď a sleduj ho“. Úspěch
bohužel neměl, protože jeho řidič byl šnek a ještě se ho na konci zběsilé
honičky snažil natáhnout a žádal 50 tisíc za svezení.
Už bylo všech legrací pomalu konec, zdálo se mi v tu
chvíli, že bude opravdu bezpečněji na Sumatře. Sbalili jsme batohy a vydali se
oblíbeným nočním autobusem do Malangu za naší paní domácí, klidným domkem se
zahrádkou a nejlepší polévkou bakso v celé Indonésii.
Žádné komentáře:
Okomentovat