V řadě za sebou ..

Poté co majitel domku na předměstí Semarangu promluvil se svými sousedy a ujistil se, že jim nevadí, pokud v jeho domě budou bydlet zároveň chlapci a děvčata (normálně chlapci nesmí vkročit do dívčích ubytoven, dívky naopak mohou, ale je velmi nevhodné, pokud za sebou zavřou dveře od pokoje), jsme se společně s Petrou a ostatními studenty nastěhovali do našeho domečku. Roční pronájem jednoho pokoje nás vyšel na pěkných 2,5 milionu rupií (5 tisíc korun).

Odsud každé všední ráno vyrážíme do školy. Bydlíme poměrně daleko, takže cesta zabere v průměru hodinu. Délka cesty nezáleží ani tak na provozu jako na vůli řidiče. Na přestupních uzlech většinou čeká několik minibusů, a pokud nasednete do nejbližšího, pravděpodobně vás to bude stát nervy. Řidič, jehož vozidlo ještě není zcela plné, vydrží čekat klidně dvacet minut na místě. Osvědčila se mi taktika popojít alespoň dvě stě metrů ve směru cesty, projíždějící poloprázdné vozy ignorovat a naskočit až do plného. Pokud se angkot vyprázdní během cesty, řidič většinou zastaví na místě, kde tuší, že by mohl někdo přistoupit a čeká a čeká. Když ráno vstaneme včas, nemám s těmito nešvary problém. Pokud ale zaspíme a spěcháme, přivádí mě do varu. Minulý týden jsem vážně uvažoval o tom, že si koupím zbraň (nebojte, jen pro výstrahu).

V Semarangu pomalu končí období sucha, projevuje se to tak, že každý den alespoň hodinu vydatně prší, většinou v odpoledních či večerních hodinách. Pokud jsme v tu dobu s Petrou zrovna na cestě, není problém najít místo, kde se můžeme schovat. Občas se stane, že se déšť potká s druhou velmi častou místní událostí - výpadkem elektřiny. U výpadků bohužel neexistuje žádná pravidelnost ani průměrná délka trvání. Minulý týden nás déšť zahnal do poměrně pěkné restaurace, chvíli na to vypadl proud a my si tak užili romantickou večeři při svíčkách.

Od spolubydlících jsem se nechal přemluvit k rituálnímu ostříhání vlasů, Petra se toho ujala a tak nosím poprvé v životě ježka. Španěl David a Mexičanka Karen neznaje strachu si zase nechali propíchnout uši, byl jsem u toho a rozhodně to neproběhlo ve sterilním prostředí. Uši jim zatím nehnijí, no možná jsme doma v Evropě jen přehnaně úzkostliví.

Abyste neřekli, že se jen poflakuji, jezdím každou sobotu trénovat malé Indonésany fotbal. Trénink je vždy od půl sedmé ráno, později už by bylo nesnesitelné vedro. Kluci ze mne mají pozdvižení, po prvním tréninku po mně chtěli podpisy. Vedle toho chodím také jednou týdně hrát futsal (sálový fotbal), který je zde národním sportem obdobně jako fotbal v Čechách. O víkendu jsem se zúčastnil futsalového turnaje, překvapením pro mne bylo chování k rozhodčím. Během obou hracích dnů byli rozhodčí napadeni. První den skončil jeden knockoutovaný na zemi, druhý den dalšího škrtili hráči po zápase. Když jsem mu šel na pomoc, moji spoluhráči mne drželi, ať jsem v klidu, že prý je to součást rozhodcovské profese.
Po posledním tréninku jsem jel se spoluhráči povečeřet do warungu. Jelikož ochutnám většinou vše, co mi dají, tak jsem snědl uvařený kuřecí pařát včetně prstů po vzoru ostatních. Tentokrát už můj žaludek zaprotestoval a celý další den jsem musel pravidelně a s malými intervaly navštěvovat toaletu.

To, co začalo poruchou land roveru cestou na Bromo, pokračuje i zde v Semarangu. Během jízdy domů ze školy zhasl přeplněný angkot, ve kterém jsme seděli, a už nenastartoval. Hbitě jsme přeskočili do jiného, který ujel dva kilometry a odešel také. Už jsem nechtěl provokovat osud a pokračovali jsme poté raději pěšky. Když tuto příhodu vyprávím kamarádovi, který mne zrovna vezl na motorce, dobře se bavil. Bohužel jen chvíli, protože do pěti minut jsme píchli kolo. Moje teorie je, že nosím smůlu, jeho že mne pronásleduje duch krásné mladé Indonésanky. Defekt kola není v Indonésii žádné neštěstí, stačilo jít půl kilometru dále po silnici a narazili jsme na jednoho z opravářů motorek, kterých je podél cest bezpočet. Během výměny jsme se zapovídali u warungu s řidiči becaků a nechali mne na chvíli si vyzkoušet toto tradiční řemeslo.

Ke studiu patří i společenské povinnosti. Kývl jsem na natočení medailonku o životě zahraničních studentů na mé univerzitě, a když se konal Mezikulturní večet v budově rektorátu, vystoupil jsem s proslovem. Poprosili mne, abych povyprávěl o mém pobytu v Semarangu, a jelikož jsem nechtěl zůstat pozadu za mými vietnamskými spolužáky, kteří prezentovali jejich tradiční hudbu, slíbil jsem, že také zaspívám. Jsem si dobře vědom svých hudebních schopností a zvolil jsem jednodušší skladbu s chytlavým refrénem, aby se publikum případně zapojilo. Věřte nebo ne, ale sto lidí v sále včetně rektora nakonec opravdu tleskalo do rytmu Tří čuníků od Jarka Nohavici.

Trek dzungli a vystup na Ungaran

Prvni vikend v Semarangu, kde je horko neporovnatelne vetsi nez v Malangu a kde se clovek citi jako pri pobytu v pare, nas cekal vikendovy vylet do dzungle. Bylo nas hodne, skupina mistnich studentu z Evropy, Csilla a jeji kamaradky ze Surabaye. Vedli nas tri Indonesane, clenove mistniho univerzitniho outdoor klubu.


Vyrazeli jsme v 1100 hodin od univerzity UNNES a cesta angkotem nam trvala hodinu. Vysplhal s nami vysoko nad mesto, dalsi a ne maly vystup nas vsak jeste cekal pesky. Do prudkeho kopce, nechraneneho stromy pred zhavym sluncem se nam s batohy na zadech nestoupalo lehce. Za chvili jsme meli vsichni promocena trika, ale ten vyhled do udoli za to stal. Po zhruba 2 km jsme dorazili na pesinku v lese, zde bylo prijemneji. Pesina se vynula s mirnym stoupanim mezi stromy a my poslouchali zvuky dzungle. Cestou jsme krome dvou zajimave zbarvenych pavoucku nepotkali zadna zvirata ani jinou havet.


Posledni usek cesty vedl pres kavove a cajove plantaze. Obe rostliny vypadaji skoro stejne, jen na te kavove rostou navic bobule. Za nedlouho se pred nami v udoli ukazala vesnice, kde jsme meli preckat noc. Vesnice se skladala asi z 15 drevenych domecku. V jednom z nich se nachazel takzvany Home stay. Misto kam kdokoliv, kdo jde na vylet do dzungle nebo na vystup na horu, muze prijit na jidlo nebo nocleh. V dome bydli rodina, vlastni mini obchod a na ohni neustale neco vari pro navstevniky. K jidlu jsme meli ryzi s varenou zeleninou, vajickem, smazene zeleninove placicky a chilly omacku s kokosem. Pani domaci varila a na zadech celou domu nosila syna nebo vnoucka. Mistnost byla tmava, zakourena kourem z ohne, byli v ni slepice, kurata a kohouti a parkovalo v ni i par motorek. Misto na spani jsme meli v teto mistnosti na jakemsi drevenem podiu pokrytem kobercem.

Ve vesnici byla samozrejme i mesita. Sprcha byla mistnustka ztlucena z prken a v ni mandi. Zachod byl relativne daleko a tak jeho vzhled nemuzu popsat, protoze jsem tam radsi nesla. Ve vesnici meli kravu, spoustu drubeze a kocek. Potkala jsem obrovskeho motyla a kudlanku naboznou. Po jidle jsme se sli projit po plantazich. Nasi pruvodci nam ukazali jeskyni, ve ktere japonci po druhe svetove valce mucili indonesany. Byl to dlouhy tunel vedeny kopcem se spoustou jeskyni. Docela strasidelny zazitek, hlavne kdyz jste si cestou predstavovali co se tam delo.

Dalsi den rano jsme museli vstavat v 0530 abysme stihli vystoupat na Ungaran. Sli jsme tedy spat pomerne brzy, ale nikdo z nas se poradne nevyspal. "Postel" byla tvrda a celou noc prijizdeli a odjizdeli indonesane na motorkach, parkovali je primo v mistnosti a pri jidle se neuveritelne bavili. Nevim kdy tito lide spi.

Po snidani (opet ryze se zeleninou) jsme se vydali na vystup. Museli jsme prekonat pres 1000m prevyseni a cesta nevedla po vrstevnicich ale rovnou do kopce. Misty se spise jednalo o horolezectvi. Cestou jsme potkavali indonesany, kteri se jiz vraceli, privstali si totiz, aby videli vychod slunce. Nahore se nam ukazal neuveritelny vyhled po okolnich kopcich, vesnickach a plantazich. Teplota byla prijemna a foukal studeny vitr. Jedina skoda byla, ze indonesane jsou s odpustenim cunata a vsude po sobe nechavaji neuveritelne mnozstvi odpadku. Cesta dolu nebyla o moc lehci nez nahoru a dalsi den jsme nikdo nemohl chodit poradne ze schodu jak nas boleli nohy.

Ve vesnici jsme se naposledy najedli, za kazde jidlo zaplatili 5000IDR a vydali jsme se na cestu zpet do civilizace. Na jejim konci nas cekala odmena v podobe koupani v bazenu. Nebyla v nem chlorovana voda a koupaliste bylo plne indonesanu, proto jsme se my holky musely koupat v trickach. Evropske plavky tu sice zakazane nejsou, ale to ze by na nas vsichni zirali nam za to nestalo. Mistni holky se koupou i v kalhotech a nebo v plavkach, ktere maji nohavice a rukavy. Nekteri indonesti kluci skakali do vody v dzinach.

Novinky z naseho vsedniho zivota vam napise Honza. Jen prozdradim, ze uz nejsme v hotelu, ale mame dum v Semarangu a pronajaty pokoj v Malangu.

Mt. Bromo

Minulý týden opravdu utekl jako voda a já si už užívám pohodlí vyhlášeného hotelu Helios v Malangu. Nejlepší reklamou pro indonéská hotelová zařízení je bezesporu jakákoliv zmínka v Lonely Planet a Helios je zde nazván Mekkou všech turistů. Převážně zahraniční turisté si zde podávají kliku od dveří, panuje zde rodinná atmosféra díky indonéskému supervizorovi Johnymu, a když zavřete oči a zaposloucháte se, dvě jezírka s umělým proudem dokážou navodit atmosféru tropického pralesa (či pro lepší představu - vodáckého výletu).

Než jsem se sem dostal, strávil jsem ještě týden na cimře s Davidem. Každý večer nám dělal společnost jiný návštěvník. Potkali jsme mravence, moskyty, gekony, švába, v noci mi za chatkou ze střechy na rameno skočila krysa a poslední večer přišel do pokoje nezvaný host - malý škorpion. Snažil se zašít pod matraci, nakonec odešel rozmáčknutý na podrážce Davidova sandálu.

V pátek jsem vyrazil směr Malang, poháněn láskou, vystrašen v Surabaye (má přestupní stanice, 2,6 milionu obyvatel, nikde jsem se tak nebál o svůj batoh) na nádraží místní cháskou, a nechybělo moc, aby výlet skončil fackou. Proč? Řidič taxíku v Malangu, vida že jsem důvěřivý cizinec, mě u cíle mé cesty se slovy, že se ještě otočí, než zaparkuje, odvezl kilometr pryč a zase zpátky. Rupie na taxametru naběhly stejně jako žíla na mém spánku. Tentokrát měl štěstí, protože už jsem viděl Petru a po čtrnácti dnech odloučení jsem ji běžel políbit.

O víkendu nás čekal vytoužený výlet na horu Bromo. Bromo není indonéská neznámější sopka (určitě víc lidí slyšelo o Krakatau), ani nejvyšší hora (před dávnými časy prý ale byla), přesto je zdaleka nejnavštěvovanější díky krásnému panoramatu několika dalších sopek, které se kolem ní hrdě tyčí.

Jelikož jsme chtěli sopky vidět při východu slunce a není jednoduché dostat se k nim po vlastní ose, zvolili jsme nejpohodlnější dostupné řešení. V půl druhé ráno dopíjíme v hotelu horký čaj a průvodce nám vysvětluje, že kolem půl páté dorazíme Land Roverem na vyhlídku, odkud je na východ slunce nejkrásnější pohled. Po cestě nás na předměstí Malangu překvapil dav lidí, kteří sledovali představení fakírů, kteří ku příležitosti náboženského svátku nechali do svých těl vstoupit démony, aby je mohli následně vyhnat. Fakíři se povalovali po zemi v křečích, polykali sklo a oheň. My bohužel spěchali, takže se náš vůz pouze propletl davem a pokračoval dále.

Bromo je od Malangu vzdálené přibližně 80 kilometrů, druhá polovina cesty vás vede úzkou nepříliš pohodlnou horskou silnicí stále výše a zároveň blíže k cíli, až dorazíte na "šeptající" poušť. Jde o náhorní plošinu, obklopenou horskými hřbety, uprostřed které se tyčí jednotlivé sopky, což ovšem zjistíme až po rozbřesku. My se tudy kodrcali natěšení na okouzlující východ slunce, netušíc že náš Land Rover už to má spočítané.

Prvním varováním bylo, když autu zhasly přední světlomety a my z ničeho nic jeli úplnou tmou, nicméně jsme klidně seděli dále. Následoval dým řinoucí se z palubní desky, auto zastavilo a průvodce vyděšeně křičel "RUN, RUN". Nebylo nač čekat, popadl jsem foťák a vyskočil stejně jako ostatní. Nejlepší reflex předvedla Petra, která čeká na podobnou nehodu už od Ruzyně, v autě přeskočila mě i dva Francouze, kteří s námi jeli, a během vteřiny byla v bezpečné vzdálenosti, foťák nefoťák.

Zaplať pánbůh za baterku, kterou vezla Francouzka s sebou, jinak by v té tmě byly jediným zdrojem světla dva plamínky, jeden poskakující na palubní desce a další z motoru. Když došla voda, hasilo se pískem. Nemusím být automechanik, abych v tu chvíli věděl, že auto už se samo nerozjede. Bylo půl čtvrté, venku pět stupňů (naštěstí jsme byli pořádně oblečení) a náhradní vůz v nedohlednu. Dorazil v pět, na vyhlídku umístěnou na vrcholku hory Penanjakan jsme to už bohužel před východem slunce nestihli.

Stoupali jsme k vyhlídce zklamaní, míjejíce v protisměru odjíždějící šťastnější turisty, ale nahoře nám okouzlující panorama stejně vyrazilo dech. Kráter hory Bromo je poněkud zastíněn dvěma krásnými kuželovitými sopkami Batok a Semeru (s 3676 metry nejvyšší na Jávě). Současný kráterovitý tvar Broma je způsoben jeho dávnou i nedávnou aktivitou. Naposledy chrlilo sopečný prach po pět měsíců na přelomu let 2010/11.

Z vyhlídky jsme zamířili k patám Broma, podívat se přímo na kráter. Nahoru vás může vyvést koník, kterých tu na turisty čeká možná dobrá stovka. Člověku se zde moc dobře nedýchá, nejen kvůli řídkému vzduchu a všudypřítomnému prachu, ale i díky sirným výparům. Kráter je obrovský, vzhledem k tomu, že ochranné zábradlí nepřežilo poslední sopečnou aktivitu, není tak velký problém do něj ze shora spadnout. Vedle Broma stojí skromný hinduistický chrám (Bromo je jávanský výraz pro boha Brahmu) odolávající staletým nánosům prachu.

Následovala projížďka nedalekou savanou (bohužel vysušenou z důvodu letošní sopečné aktivity) a prohlídka vysokohorských vesnic, specializovaných na pěstování zeleniny na neuvěřitelně příkrých svazích místních hor. Jedná se o místo, jehož kouzlo nelze dostatečně výstižně zachytit na fotkách, svahy jsou až téměř po vrcholky zaplněné malými políčky. Vzhledem k našemu rannímu zpoždění navrhl náš průvodce, že vynecháme výlet na Duhový vodopád. Se slovy, že během období sucha se jedná o pouhý čůrek, nás téměř udolal, ale co já si jednou zaplatím, chci vidět, ať to stojí za to nebo ne, a tentokrát jsem nelitoval.

Krátké slovo k našemu průvodci. tento typický Indonésan (zimní bundu sundal teprve v momentě, kdy z nás se dal už pot ždímat) nosil na své bekovce připnuté odznaky darované zahraničními turisty. Když nám ukazoval svůj oblíbený, který dostal kdysi od německého turisty, zatrnulo v nás. Jednalo se o říšskou orlici, ozdobenou hákovým křížem. Nikdo jsme neměl v tu chvíli dost odvahy, snažit se mu to vysvětlit.

Vedle vodopádu se na větvích pohupovali opičáci, první které jsem kdy viděl ve volné přírodě. V Semarangu jsem už sice jednu opici potkal na ulici, jednalo se však o domácího mazlíčka, kterého si majitel vedl na vodítku, stejně jako my u nás venčíme psy. Poté jsme navštívili další ne příliš dobře zachovaný malý hinduistický klášter.

Na hotelu nás uvítal vytopený pokoj. Po dnešku začínám přemýšlet nad opodstatněním názvu našeho města. Malang znamená v překladu "nešťastný".

Hotel Helios, Legipait a Johny

Prave sedim v kavarne, ktera je hned pres ulici od hotelu Helios, meho docasneho domova. Legipait je skvela, je to neco mezi Weckem, Duende a Sedmym nebem. Jen alkohol tu nenajdete, ale to ostatne skoro nikde. Maji tu vyborne capuccino, chutna jako to v Evrope, vafle a palacinky s cokoladou ci jahodama, ovocne dzusy a spoustu dalsich dobrot. Slecna, ktera tu pracuje se jmenuje Nino a uz od prvniho dne si me pamatuje jmenem. Osazenstvo kavarny tvori predevsim mladi indonesane, kteri z velke vetsiny mluvi anglicky, protoze studovali nekde v cizine. Od tradicnich indonesanu se lisi na prvni pohled, nosi dziny, bryle Ray Ban, nekteri jsou potetovani a holky maji nalakovane nehty. Schazi se zde i cizinci, kteri ziji v Malangu. Nekdy vecer jsou tu koncerty nebo DJ. A je tu wifi. Misto je to malinke, porad plne a utulne evropske.

Minuly patek jsem se prestehovala do hotelu Helios. Je doporucovany v Lonely Planet a i v knize cecha, ktery zije v Jakarte a je dopisovatelem ruznych cestovatelskych casopisu v ČR. Prestehovat jsem se musela, jinak bych se jako ostatni studenti musela premistit do rodin, ktere nam ve skole vybrali. A to by znamenalo: Jist k snidani ryzi, mit vecerku v 2000, zadne navstevy a vstavat bych musela v pet k ranni motlitbe. Vsichni doufam uznate ze to by rozhodne nebylo nic pro me!

V Heliosu jsem si pronajala ten nejlevnejsi pokoj. Stoji 85.000IDR (cca 140Kc). Spis nez pokoj to byla takova kajuta. Jen dve postele, jeden nocni stolek a vic se tam neveslo. Koupela se zachodem byla na chodbe. Vse na zdejsi pomery ciste. Vikend tu se mnou stravila Csilla, ktera je v Surabaye, asi 2 hodiny cesty autobusem. Chodily jsme po meste, ale nic extra mimoradneho jsme neobjevily. V nedeli jsme se seznamily se dvema holandanama a jednim svycarem. Kluci medici byli na stazi v Kuala Lumpur a protoze jeden z nich ma indoneske koreny, rozhodli se cestovat po Indonesii. Stravili jsme s nima nedeli a pondeli. Byla sranda videt jak jako medici jsou daleko uzkostnejsi na veskere jidlo, piti a kousnuti komarem. Ja si davam pozor, ale oni to vylozene prehaneli.

Johny je vedoucim v hotelu. Je to takovy mrnavy anglicky mluvici indonesan. Neustale si me stezuje jak jsou vsichni indonesani lini a jak je to s nimi tezke. V prosinci ho ceka velka svatba, ma si brat napul indonesanku a napul australanku. No nevim nevim, nikdy jsem totiz nepoznala nikoho kdo by byl vic gay nez je on. Myslim, ze svatba je jen kamuflaz. Johny ma velkou rodinu, bratra v Sydney, jednu sestru v Amsterdamu, druhou v Kalifornii. Maji pry veliky dum na Bali, kde se vsichni sejdou na Vanoce. Budou mit veliky vanocni strom, cukrovy, sampanske a samozrejme darky. My s Honzou se pravdepodobne Stedreho dne u nich doma zucastnime, protoze jsme pozvani. Johny skvele vari! Pripravi mi cokoliv na co mam chut a co neni na jidelnim listku. Je to drazsi nez bezne jidlo, ale na pomery Evropana stejne levne. Mela jsem tunakovy steak s bramborama a zeleninou, na nedeli mame objednan hovezi steak s bramborou kasi a houbovou omackou. Uz se moc tesim.

Uz mi zacala skola. Vsechno je prekvapive dobre zorganizovane a funguje. Meli jsme hodiny od pondeli do ctvrtka, vzdy od 08:00 do 11:00. Nas ucitel je zvlastni. Rikal nam ze spi dve hodiny denne a ji jen jednou denne, no proc ne, kdyz ho to bavi. Indonestina zatim vypada dost slozite a moc toho jeste neumim. Jsem na tom asi nejhure z nasi skupiny, protoze ostatni jsou nuceni mluvit v rodinach. Nijak zvlast mi to nevadi, chci se naucit minimum, ktere mi bude stacit pro cestovani.

Za tri hodiny prijede Honza. Uz jsem prestehovana z moji kajuty do standardniho pokoje. Dostala jsem slevu. Pokoj vypada vpodstate jako normalni hotelovy, za cenu 220CZK za dva i se snidani. Zitra v noci se chystame na Mt.Bromo. Je to sopka blizko Malangu a jedeme se podivat na vychod slunce nad ni. Je to pry uzasne. Take se sejdeme s pani, kterou jsem nahodne potkala v ankotu (minibusu) a ktera nam nabidla bydleni, tak uvidime.

Trochu jiný svět

Jak si pozorní čtenáři jistě všimli, Petra a já pobýváme každý v jiném městě. Semarang je hlavní město provincie Centrální Jáva a se svými 1,4 miliony obyvatel patří k větším v Indonésii. Leží na severním pobřeží (pláže zde ovšem bohužel nehledejte) ostrova Jáva a je klidnější a čistější než Jakarta, nejsou zde mrakodrapy, protože podle zdejší vyhlášky může mít nejvyšší budova pouhých 14 pater. Malang ležící ve východní části Jávy je odsud stejně daleko jako Praha od Bratislavy, tuto cestu mám teprve před sebou (vnitřně se smiřuji s tím, že budu zanedlouho s láskou vzpomínat na zlatou českou dé jedničku).

Dnes je sobota 1. října a já zde strávím ještě týden, než vyrazím za svou milou do Malangu. Uteče to, doufám, jako voda, neboť v pondělí mi konečně začíná výuka indonéského jazyka. O jazyku jindy, popíšu vám raději, jak plyne život v Semarangu.

Jelikož v mém původním kosu jsem měl zařízené ubytování pouze na první dva dny a vztahy s panem domácím nebyly nejlepší, rozhodl jsem se nevyjednávat s ním o dalším pokračování našeho soužití. Náš přidělenec z univerzity slíbil dorazit na devátou a sehnat nám nové ubytování. Když jsem ho v jedenáct hodin začal urgovat, omluvil se s tím, že dorazí v jednu, skutečně přijel ve dvě hodiny odpoledne. Vůbec se nedivte, toto je v Indonésii normální, stejně jako všudypřítomné odpadky a (Petra potvrdí) chybějící víka od kanálů. Měl jsem alespoň dostatek času uvědomit si, že nechci shánět ubytování s "němým" Madagaskarčanem.

Naložil jsem své věci do taxíku a vyrazil za španělským studentem Davidem, s kterým jsem se seznámil ve vlaku, a který slíbil, že se se mnou podělí o svůj pokoj, než najdu vlastní ubytování. David přijel studovat stejný program jako já (jen na jinou univerzitu - v Semarangu jsou tři takové) a když říkal pokoj, myslel tím cimru 2 krát 3 metry bez oken, zato s průsvitem ve stropě, jednou skříní a matrací, na které od té doby dočasně spolubydlíme. My ovšem nejsme ořezávátka a vojenské podmínky nepodlomí naše dobrodružné povahy.

Dnes jsem si vzpomněl na fórek, který koluje mezi českými školáky. Funguje tak, že se zeptáte kamaráda: "Franto, kterou rukou si utíráš zadek?" Odpoví vám pravděpodobně, že levou, pravou, nebo že podle něj na tom nesejde a pravidelně je střídá. Vy se mu můžete z plna hrda zasmát a říci, že je čuně, a že vy se přece neutíráte rukou, ale toaletním papírem. V Indonésii s tímto fórkem neuspějete, protože zde se zadky opravdu utírají rukou. Konkrétně levou, která je poté nečistá a nepoužívá se při jídle. Vedle každého záchodu (většinou tureckého) je nápustka, lavor či kýbl a k němu přiložená nálevka, kterou vodu naberete a příslušnou partii pak opláchnete. Stejně tak se v tradičních obydlích nevyužívá sprcha, ale umyjete se poléváním všudypřítomnou nálevkou. Za sebe musím říci, že když není jiná možnost, dá se na to zvyknout.

S Davidem jsme vyrazili na návštěvu kampusu mé univerzity zvané Diponegoro, podle mytického válečníka a odtud je nedaleko krásná buddhistická pagoda. Dozvěděli jsme se, že pagoda má symbolizovat sedm kroků k Nirváně a že socha pyšně sedící v jejím středu není Buddha, nýbrž jeho neosvícený předchůdce. Samotný Buddha vysedává ve skromnějším klášteře. Naše pagoda je nová, postavená roku 2006 na znamení smíření a respektu ze strany Islámu (v Indonésii i Semarangu převažujícím) vůči ostatním náboženstvím.

Cestou domů jsme se v centru města zastavili na ptačí polévku. Okusili jsme vnitřnosti, jazyk i mozek, pochutnal jsem si, žaludeční potíže přišli až druhý den, takže nemůžu tvrdit stoprocentně, že příčinou byla tato polévka, proto vřele doporučuji.

Davidovo bydlení je na předměstí Semarangu zvaném Sekaran a po setmění už vás ankot nesveze. Taxikáře jsme nepotkali, přítomní nájemní motorkáři by nás sice svezli, ale za neslušnou cenu, proto jsme zkusili stopovat. Povedlo se a na korbě dodávky jsme za dvě cigarety vesele dojeli (doma nezkoušejte).