Jak jsme se rozmnožili

Potřetí a kdoví jestli naposled jsme se během naší indonéské mise vydali s Peťou na Bali. Přiletěl nám totiž do Denpasaru brácha Pavel, aby si před chystaným výletem na Sumatru odpočinul po dlouhém letu, zvykl na tropické počasí, opálil se (v jeho případě s opalovacím krémem značky Nubian faktor 5 spíše připálil) a zasurfoval.

První večer a noc jsme ještě značně rozjaření z bráchova příletu s kamarádem jogínem Gabrielem propařili na Kutě. Mělo to dva následky – kvůli našemu pozdnímu příchodu naštvanou Peťu a moji ranní lehkovážnost. Díky ní jsem hrubě podcenil bráchovi motorkářské řidičské schopnosti. Ráno dorazila Csilla na plánovaný výlet na motorkách. Posadil jsem ji za bráchu a ten se nesměle vydal vstříc osudu.

Bohužel nebo možná naštěstí se jeho nezkušenost projevila už na začátku výletu při tankování. Protože si všechno rád vyzkouší, zatůroval si zaparkovanou motorku a položil ji nechtěně na bok. Csilla když to viděla, řekla, že s námi nejede, Peťa stále naštvaná z předchozího dne s ní ráda držela basu. Zatímco jsem se snažil tuto peripetii vyžehlit, napadlo mě, že bude nejlepší, když se brácha zatím projede po okolních uličkách, aby získal trochu větší řidičskou jistotu.

Řekl jsem mu, ať dojede na konec ulice a vrátí se hned zpátky, mezitím nám holky odešly, pravděpodobně si zlepšit náladu nakupováním. Když se brácha deset minut nevracel, už mi to přišlo podezřelé. Po dvaceti minutách jsem se ho vydal hledat, jestli někde v okolí neleží pod autem. Bohužel jsem mu nemohl zavolat, protože telefon měl u mě v batohu, stejně tak řidičák a peněženku. Protože byl teprve první ráno na Bali a předešlý večer jsme se věnovali jiným věcem, zapomněl jsem mu říci jméno a adresu našeho ubytování. Ještě štěstí, že jsem mu zrovna natankoval, říkal jsem si.

Vyrazil jsem ho hledat ve spleti uliček a jednosměrek v okolí Kuty. Nikde neležel, tak jsem doufal, že jenom bloudí. Celou dobu jsem si představoval, jak volám domů mámě, že jsem bráchu ztratil hned první den na Bali. Bráchův orientační smysl ale naštěstí nezklamal a po 40ti minutách jsme se znovu setkali na místě, odkud mi ujel. Pavel vysmátý a na první pohled v euforii, podobně jako náš pes, když se zaběhne v Praze na Letné a povede se mu nás opět najít. V tu chvíli bych si nafackoval a pak dal pár panáku na zlepšení nálady, ale nebyl čas, museli jsme žehlit s naštvanou Peťou, takže jsme vyrazili shánět květinu a nějaké dobroty.

Večer jsme se šli podívat do jednoho z mála balijských čínských chrámů, protože se chystal čínský Nový rok. Poslední den starého roku přišlo spoustu Číňanů, nicméně nebyla to ani náznakem taková divočina jako během našeho Silvestru a Nového roku. Lidé se pomodlili, zapálili vonné tyčky, nechali oběti a zase domů za rodinami.

Druhý den jsme vyrazili na slibovaný výlet na motorkách, Csilla už to vzdala a tak pouze já s Peťou a bráchou. Vydali jsme se směrem na opičí chrám na útesech Uluwatu, brácha i Peťa si nechali vlézt na záda opičáky, Peťa nedobrovolně, opice šla nekompromisně po petlahvi, kterou měla v ruce. Po nastalém šoku už se opicím od té doby vyhýbala.

Další zastávkou byla pláž Padang-Padang. Sestupuje se k ní po příkrých schodech a nakonec skalní škvírou. Před námi se dole objevila moc pěkná plážička, dobrá bohužel pouze na opalování a voda na surfování. V písku ve vodě bylo spoustu kamenů a skal a kvůli velkým vlnám nebylo dovolené plavat.

Cestou z pláže jsme zastavili na zajímavém místě, kde vedle sebe na jednom náměstí stáli v řadě krásné chrámy všech hlavních známých náboženství – hindú, protestantský, křesťanský, buddhistický a úplně na kraji i mešita. Kousek dále nedaleko od silnice leží krásné a klidné pláže Nusa Dua. Známé jsou jako adresa, kterou vyhledávají bohatší turisté, my tu potkávali hlavně ty rusky mluvící. Byl zde mnohem větší klid než na naší Kutě, voda čistá, obloha stejně tak. Kuta v listopadu byla také moc pěkná a čistá, teď na konci ledna bohužel už jen samý plastový sáček, velké vlny a nepříjemný vítr. Plavat bych na Kutě taky moc nedoporučoval, kvůli velkým vlnám jsem se v jednom momentě nemohl dostat z moře na břeh, dokud pro mne brácha nedojel se surfem. Zpátky k Nusa Dua, je zde pěkný park, golfové hřiště, dají se zde chytat krabi a bezvadně se tady lenoší.

Večer jsme v rámci oslav Nového roku a současně bráchových narozenin vyrazili do čínské restaurace a nacpali se tradiční kachnou. Poté se podívali po suvenýrech a dorazili do osvědčené Sky Garden, kde si dali zadarmo pár koktejlů. Pokračovalo se do dalšího baru už s kamarády Čechoslováky spolužáky z našeho studijního programu. Brácha slavil a my s Peťou společensky unavení jsme ho nechali a odešli během večera domů.

Tentokrát už brácha věděl, kde bydlíme, měl s sebou i telefon a peníze, ale když jsem se ve tři a poté ve čtyři vzbudil a pořád nebyl doma, zalil mě opět studený pot. Rozhodl jsem se, že se to vyřeší samo a snažil se spát, brácha díky bohu dorazil k ránu, opět v euforii a s dobrou historkou. Našemu kamarádovi ukradl kapsář telefon, když začal ujíždět s kumpánem na motorce, brácha jako akční hrdina naskočil za poblíž přihlížejícího motorkáře na jeho stroj a zavelel „jeď a sleduj ho“. Úspěch bohužel neměl, protože jeho řidič byl šnek a ještě se ho na konci zběsilé honičky snažil natáhnout a žádal 50 tisíc za svezení.

Už bylo všech legrací pomalu konec, zdálo se mi v tu chvíli, že bude opravdu bezpečněji na Sumatře. Sbalili jsme batohy a vydali se oblíbeným nočním autobusem do Malangu za naší paní domácí, klidným domkem se zahrádkou a nejlepší polévkou bakso v celé Indonésii.

Tropický ráj

Ostrůvky Gili leží co bys kamenem dohodil z ostrova Lombok a z Bali k nim každé ráno vyplová rychlá loď vezoucí turisty, kteří už jsou otráveni výfukovými plyny na věčně zacpané Kutě, i těmi kteří mají dost věčného pokřikování „masáž“, obchůdků s nevkusnými suvenýry a všeobecně těch, kteří by si rádi odpočinuli, ať už z jakéhokoliv důvodu.

Největší Trawangan je přeci jen ještě plný barů a relativně drahých restaurací, ale oddychnete si, či možná spíše - nadechnete se, protože stejně jako na ostatních ostrovech je zde přísný zákaz motorových vozidel. Nahrazují je četné koňské drožky, ale jelikož je vše blízko a celý ostrov obejdete svižnou chůzí za dvě hodiny, my nevyužívali ani je.

Nejlepší zábavou na ostrovech je hned po lenošení na bělostných plážích šnorchlování a potápění. Už prakticky deset metrů od břehu narazí nadšený šnorchlem a brýlemi vybavený plavec na barevné korály, mezi nimiž se motají malé i větší, růžové modré zelené žluté a tak dále krásné výstavní „akvarijní“ rybičky. Potapěč dál najde malé žraloky a prý úchvatné útesy. My se vydali na půldenní šnorchlovací poznávací výlet. U Trawanganu a Gili Air jsme sledovali rybí svět, vedle Gili Meno jsme plavali s velikou elegantní mořskou želvou.

Z Trawanganu jsme se na dvě noci přesunuli na Meno, občas nazývané Honeymoon Island, z prostého důvodu, že jeho pláže většinou obývají milenecké páry hledající naprostý klid. Ostrov je také znám jako líheň malých mořských želviček. Jsou jich po ostrově plná akvária, na želví polévku jsme nikde nenarazili, takže pravděpodobně všechny opravdu končí v moři.

Po idylce na ostrovech Gili jsme se přesunuli houpavou lodičkou na Lombok. Největší šulini se zde vyskytují mezi dopravními agenty v cestovních agenturách. Jsou ochotni Vám zde namluvit prakticky cokoliv, co by jim dopomohlo ke kšeftu.

Půjčili jsme si motorku, založili tábor v malé batůžkářské ubytovně. Peťa dodnes ráda vzpomíná na ještěrku, která se nám nastěhovala do koupelny. Ne že by se jí bála, ale do koupelny chodila už pouze s baterkou po tom, co jsem zkontroloval, jestli je čistý vzduch. Potkali jsme zde výpravu z Jeseníků Marcela a Martinu, strávili jsme s nimi příjemný čas proložený výletováním po ostrově a popíjením slivovice.

U kořene nejvyšší sopky Rinjani jsme sestoupili do údolí k pěknému dvoupatrovému vodopádu Sindang Gila. Díky prořídlému provozu a překvapivě kvalitním silničkám je cestování na motorce na Lomboku je mnohem příjemnější než na Bali. Jelikož hlavní cesta vede podél pobřeží, užíváte si většinu dne parádní výhledy. Večer jsme s Peťou rádi kotvili na pláži, kterou si pro sebe usyslil hotel Sheraton. Peťa na lehátku pod rukama paní masérky, já s foťákem a sklenkou dobrého pití.

Jelikož byl Silvestr, i zde se bouchaly petardy a střílely ohňostroje. My šli proti proudu a v jedenáct už oba poctivě zařezávali. Byla to příjemná změna oproti v Čechách obvyklým alkoholem nasáklým oslavám.

Vydali jsme se i do vnitrozemí k tradiční vesnici Tetebatu. Bohužel nám nevyšlo počasí, a protože na místě nás nečekal trh ani výroba dřevěným masek, ale v podstatě jen mokrá silnice a prázdné náměstí, jeli jsme trochu zklamaní domů.

Druhý den jsme si odjeli spravit chuť zpátky na Bali do našeho oblíbeného Ubudu. Tentokrát už byla hlavním bodem programu výhradně jóga. Naučil jsem se stát na hlavě a Peťa pár nových pozic, s kterými bude doma okouzlovat kamarádky. Potkali jsme v Anglii žijícího a jógu od malička praktikujícího Slováka Gabriela, který ještě později vstoupí do našeho příběhu.

Protože už jsem si myslel, že jsem na Bali vše viděl, tak mne velmi mile překvapil a okouzlil skalní chrám Gunung Kawi. Sice jsme díky mým pověstným orientačním schopnostem bloudili hodinu po blízkém okolí, ale jakmile jsme se trefili a místo našli, už se nám nechtělo pryč.

Po Ubudu nás čekala poslední část vánoční dovolené. Dali jsme se dovézt na severní pobřeží Bali. Cestou jsme si nenechali ujít nabídnutou příležitost a prvně ochutnali vyhlášenou cibetkovou kávu přímo na jedné z početných farem. Myslím, že tím více nám chutnala, jelikož jsme viděli i hovínka z kterých se vyrábí.

Dorazili jsme na sever a zakotvili v poklidném turistickém městečku Lovina. Nevím, jak jsme si to zasloužili, ale poprvé jsme bydleli s bazénem. Jak já jsem si to užíval, asi byste se divili. Je třeba dodat, že sever Bali je také pěkný, ale zlaté písečné pláže jako na jihu se zde hledají hůře, převažuje černý písek, takže se mi do moře ani nechtělo.

Jeli jsme se podívat na jedno z mnoha horských vnitrozemských jezer. Jmenuje se Batur a stejně jako mnoho dalších jemu podobné je sopečného původu. Možná Batur bylo jméno té sopky, to už si dnes nevybavím, nicméně oproti tradičním jezerům vzniklým zaplavením kráteru toto ošplouchává stále občas aktivní sopku. Nevím jak to pořádně popsat, snad vám fotky řeknou více.

Peťa neznaje stud fotila nahou paní koupající se v jezeře. Chvíli na to zahlásil tajemný hlas z místního rozhlasu a zničeho nic se ze všech stran vynořily desítky nazdobených místních domorodců. Paní, dívky a dítka s koši plnými ovoce a obětin na hlavách, chlapi každý se svým hudebním nástrojem, všichni do jednoho oblečení v nejlepším sarongu. Slavilo se výročí postavení zdejšího chrámu.

Druhý den už jsme se vypravili zpět domů, do Malangu. Jelikož jsme podcenili nákup lístků, už na nás žádný travel ani autobus nezbyl a museli jsme se vydat po vlastní ose. Byli dvě možnosti – dopravit se zpátky přes hory na jih do Denpasaru a na nádraží doufat, že bude místo v některém z autobusů anebo rovnou z Loviny vyrazit do přístavu Gilimanuk na západě ostrova Bali, přejet trajektem do Banyuwangi, kde se pokusíme chytit další spoj. Zvolili jsme druhou možnost.

Na nějaké pohodlí zapomeňte, většinu cesty jsme se tradičně mačkali, když už nezbylo místo, sedli jsme si na batohy a občas nás někdo bez velkých ceremonií tak samozřejmě sprostě natáhl. Podařilo se nám dostat v noci do Malangu, a to dokonce i s batohy, o které jsem se celou cestu bál.

V Malangu se musí do školy, Peťu čekají testy z indonéského jazyka, já všechen volný čas vkládám do plánování výletu. Chystá se za námi totiž mladší brácha Pavel, vybraná destinace je Sumatra.