Konečně moře

Jelikož jsme v Indonésii už nějaký ten týden a denně si stěžujeme (obzvláště pak Petra) na vysoké teploty a městský frmol, rozhodli jsme se konečně podívat k moři. Nedaleko Malangu je několik pěkných pláží, my si vybrali Sendang Biru (modrý pramen), která leží 80 kilometrů daleko, což v okolním kopcovitém terénu uvnitř přeplněného angkotu představuje tří a půl hodinové trápení. Řidič po nás bez ostychu požadoval dvojnásobnou cenu než je zvykem, nic naplat, alespoň nám slíbil, že na nás odpoledne počká a odveze nás nazpět.

Samotná pláž je vlastně přístav pro početnou skupinu tradičních rybářských člunů. Většina jich dnes slouží už jen jako atrakce a vy se jimi můžete nechat svézt napříč úžinou na ostrov Sempu, kde začíná exotika. Z několika zátok a pláží jsme si vybrali tu nejpěknější, naštěstí pro nás dokonce opuštěnou. Já když vám vidím moře, tak se neznám, máchám se v něm a je mi vše ostatní jedno. Petra je praktičtější a pustila se s vervou do dohánění opalovacího deficitu.

Oblečení jsme nechali viset na stromě a vydali se prozkoumat sousední zátoku. Naštěstí pro nás se Petra ještě jednou naposledy ohlédla a uviděla několik opic, co se nám rozhodli ukrást svačinu a oblečení. Stačili jsme je vyhnat a vše si od té doby lépe hlídáme.

Bohužel nic netrvá věčně a my se vydali domů. Čekal na nás domluvený angkot a nabídl nám, že nás za sprostou sumu (3 krát vyšší než jsme platili prve) odveze domů. My samozřejmě odmítli a tím jsme vyprovokovali hru pevných nervů. Řidič (očividně nahněvaný, protože si brousil zuby na obsah naší peněženky), vědom si velmi dobře své výhody převahy spočívající v tom, že jestli nás nesveze on, tak už dnes pravděpodobně nikdo, uprostřed lesního stoupání zastavil, vystoupil a v klidu vykouřil postupně několik cigaret. Po tomto gestu nasedl, obrátil angkot a vydal se s námi 500 metrů nazpátek, opět vystoupil a znovu si šel zakouřit.

Pak začalo smlouvání, že nás je ochoten dovézt, ale místo 30 tisíc, které jsme mu platili cestou na pláž, chce 100. Já už toho měl dost, sebral jsem batoh, vystoupil a vydal se naštvaně stopovat projíždějící auta a motorky. Řidič byl posera, oznámil nám, že i třicet mu stačí a jelo se domů.

Druhý den ráno jsem se zúčastnil oslav muslimského svátku "idul adha". Tímto svátkem si muslimové symbolicky připomínají skutek proroka Abrahama, který projevil oddanost svému Bohu, obětoval svému syna Ismaela. Alláh si Abrahama samozřejmě jen zkoušel a v poslední chvíli prohodil Ismaela za kozla, který to schytal místo něj.

Abrahamovu oběť si muslimové po celém světě připomínají před mešitami rituálním podřezáváním kozlů a býků, které věnují mešitám bohatší spoluobčané. Zabíjení nebylo moc příjemné na pohled (Petra zůstala raději doma), po usmrcení jsou zvířata naporcována a jejich maso rozdáno chudým a potřebným.

V týdnu jsme jeli na letiště do Surabayi přivítat vzácného hosta Petry kamarádku Patricii, Francouzsku, která si u nás udělala mezizastávku po roce stráveném v Austrálii. Přivezla víno a spoustu čokolády, je veselá kopa a v probíhající bujaré náladě nás napadlo odstoupit od plánovaného výletu po Jávě a vyrazili jsme společně na Bali.

Hlavním městem Denpasar jsme profrčeli rovnou do Kuty, nejznámnějšího letoviska nacházejícího se strategicky na jižních cípu ostrova nedaleko letiště.

Kuta jsou pěkné hotely s bazény a originálními zahradami, Kuta jsou ulice plné stánků se suvenýry, Kuta jsou restaurace v západním stylu se západními cenami, Kuta jsou vypelichaní psi, kam se jen podíváte. Kuta je nekonečná pláž, kterou omývají vlny, v kterých se pohupují hejna spokojených surfařů. Kuta je plná turistů, taxikářů, směnárníků, organizátorů rozličných poznávacích zájezdů. Kuta je noční život, bary a ranní kocovina. Kuta není Indonésie. Přesto se mi na pláži velmi líbilo, slibuji, že se na ni vrátím a naučím se zde surfovat.

I další místa na jižním cípu ostrova Bali stojí za zmínku. Pláž Jimbaran je pověstná krásnými západy slunce spojenými s konzumací mořských potvor v jedné z početných restaurací. Hinduistický chrám Ulu Watu, posazený na kraj útesu, obývaný opičím národem nabízí také nádhernou podívanou. Pověstný Tanah Lot, chrám vystupující z moře si šetříme na příští návštěvu.

Zažil jsem zde také první klasickou směnárenskou šmelinu. Směnárníkovi během výměny peněz nenápadně padali již přepočítané bankovky zpátky do šuplíku. Tak mne to rozhodilo, že doteď nedokážu říci, jestli mne obral nebo ne.

Na Bali se nejezdí jen kvůli plážím a surfování. Nejlepší ukázkou tradiční kultury je vnitrozemské město Ubud (pro mne zatím jednoznačně nejhezčí město v Indonésii), kam se v minulosti sjížděli umělci z celého ostrova. Bali je hinduistické a s náboženstvím se tu setkáte na každém kroku. Většina domů je postavena v tradičním zdobeném stylu, kromě obecních chrámů má i každá rodina svůj malý na vlastní zahradě. Hinduisté každé ráno než požijí první jídlo symbolicky obětují mističku s jídlem, ta potom během dne slouží jako snadná kořist všudypřítomným více či méně prašivým psům.

Stejně jako Julia Roberts ve filmu "Jíst, meditovat, milovat" vyrazila i Petra v Ubudu na jógu. To víte, že jsem byl zvědavý a šel spolu s ní. Prvně bych měl říci, že mi nedělá dobře sedět dlouho v tureckékm sedu, bohužel se to po mě vyžadovalo a proto jsem musel švindlovat. Dechová cvičení jsou prima, monotónní opakování pozic ve stylu pozdrav slunci mi taky nevadí, opakování hesel v hindu jazyce po instruktorovi mi však bylo trochu proti srsti - kdo ví, co jsme to vůbec skandovali..

Obdobně jako "wayang" na Jávě (loutkové představení eposů Mahabharatha a Ramayana) vymysleli si hinduisté na Bali !kecak". Stovka mužů sedí v několika kruzích okolo ohně a velmi rytmicky za pomoci tleskání, mávání a nekonečného opakování slova "kečak" doprovází tanečníky, kteří předvádějí výjevy z eposu.

Uprostřed města můžete navštívit opičí prales, nakrmit opičáky banány a přihlížet, jak se vám snaží uloupit něco z batohů, co máte na zádech. Po procházce pralesem se vypravte na obhlídku malebných terasovitě uspořádaných rýžových polí lemovaných palmami. Několik jich je také přímo ve městě, stejně jako po celé zemi je obdělávají lidé za pomoci moderních nástrojů jako je motyka či srp.

To je z Bali vše, nespěchali jsme a více jsme toho během týdne nestihli procestovat. Dnes už jsme opět v Semarangu a Patricia v Paříži. Zdravíme domů, sampai jumpa.

Yogyakarta a přilehlé chrámoví

Cestující v Čechách každý den ukázněně nastupují a vystupují z prostředků hromadné dopravy na vyznačených zastávkách. Za dávných časů (vaši rodiče vám to jistě potvrdí) jste ovšem mohli zastavit autobus kdekoliv po cestě, či během jízdy v travmaji počkat, až přibrzdí, a vyskočit.

Autobusy v Indonésii buďto čekají na nádraží, dokud nejsou plné a vyráží pak již rovnou ce svému cíli, anebo vyjedou poloprázdné a naplnit se je daří až během cesty. Druhý typ dálkových autobusů se přizpůsobil Indonésanům, kteří jak známo velmi neradi cestují pěšky (jsou schopni jet na motorce nebo angkotem i do sámošky vzdáleném několik desítek metrů). Stačí při nástupu zamávat na projíždějící dálkový autobus a v cíli se potom necháte vysadit co nejblíže svému domu. Mně se tento způsob také zamlouvá, ušetříte čas i peníze, které byste vynaložili na dojíždění k autobusovému nádraží.

V dálkovém autobuse existuje jakési neoficiální "mýtné", s kterým raději předem počítám do ceny lístku. Během cesty nastupují do autobusů muzikanti, chvíli vás potěší libou hudbou (libou, jen pokud máte štěstí, protože většině byste nejraději rozšlapali kytaru a zacpali ústa záclonkou) a pak vybírají drobné do misky či natažené dlaně. Takových muzikantů se během tříhodinové jízdy vystřídá průměrně pět a půl.

V pátek večer jsme dorazili do Yogyakarty, kulturního města uprostřed Jávy s velmi dlouhou historií a výsadním postavením v minulé i současné Indonésii. Byla zde vyhlášena nezávislost v roce 1945 a v prvních letech republiky plnilo funkci hlavního města. Centru města vévodí Kraton - obrovský komplex budov, paláců a zahrad, který je bohužel pro veřejnost většinu roku nepřístupný. V Kratonu bydlí sultán (chcete-li pan král), který je zároveň dědičně guvernérem provincie, a se svou rodinou dohlíží na klidný chod města. Nynější sultán je již desátým v pořadí, nepodařilo se mu ovšem zatím zplodit syna, takže po jeho smrti nastoupí na trůn jeho bratr. Sultáni živí většinou mnoho manželek a ještě více dětí. Rekordmanem byl čtvrtý sultán, který si všechny své děti podle mého rozhodně nemohl pamatovat jménem (řekl bych, že většinu by ani na ulici nepoznal), bylo jich totiž 88.

Nebyl velký problém sehnat v Yogye přijatelné ubytování. Blízko centra města najdete plejádu ubytoven všeho druhu od nejlevnějších losmenů (50 tisíc rupií resp. 100 korun pro dvě osoby na jednu noc) až po drahé hotely. Při nočních toulkách přilehlými uličkami jsme zabloudili do jedné, kde bylo nezvykle živo. Prošli jsme bez povšimnutí kolem kasičky, kam místní vhazovali vstupné a octli jsme se ve společnosti pasáků a prodejných žen. Kdo by tuto uličku někdy hledal, ptejte se po Gang Tiga.

Kromě stříbrných výrobků je Yogyakarta známá hlavně díky batice. Ta se zde vyrábí, a co hlavně, hojně prodává. Konvoje turistů přijíždí za účelem koupě pěkného obrázku či košile. K tomuto účelu je nejlepším místem Malioboro, široká a velmi dlouhá ulice, jeden obchod či krámek s batikou vedle druhého. Ulice je celý den plná lidí, nejlepší kousky ovšem najdete jinde.

Vedou k tomu dvě cesty, první sledovali naši kamarádi Marton s Csillou. Pouliční naháněč je dovedl na místo, kde se podle jeho slov vystavuje několik batikovaných obrazů těsně před tím, než jsou odvezeny lodí do Singapuru, odkud jsou expedovány dále do světa. Jedná se prý o poslední šanci, koupit bezesporu unikátní kousky a jejich cena tomu také odpovídá. Marton si vybral obraz, který obchodník ocenil na 1 a půl milionu, po krátkém smlouvání se dostali na 400 tisíc (800 korun). Tato situace je téměř učebnicový příklad toho, jak místní vytahují peníze z turistů neznalých poměru. Loď do Singapuru naložená batikou pravděpodobně nikdy nevypluje a ani se nechystala, prodavač i naháněč si vesele mnou ruce.

Naše cesta s Petrou vedla do jiného místa, kam nás dovezl becak na doporučení našeho průvodce ze sultánova paláce. Zde byly vystaveny stovky batikovaných obrazů i obrázků různých kvalit a velikostí. Rozdíl oproti Martonově obchůdku byl také v tom, že všechny měly cenu ne odvozenou od vaší schopnosti smlouvat, ale fixní právě podle velikosti a kvality. Našli jsme podobný obraz, jako si koupil Marton, dokonce od stejného umělce za poloviční cenu. Rada pro dnešní den zní: Nechceš-li, aby tvé úspory byly tenčí, vyhni se v Yogyakartě naháněči.


V okolí města lež dva starověké chrámy chráněné programem UNESCO. První z nich, Borobudur, jsme si jeli prohlédnout v sobotu. Abych pravdu řekl, vedle sopky Bromo je Borobudur jediná indonéská chlouba, o které jsem věděl něco více, ještě než jsem začal přemýšlet o cestě do této země, těšil jsem se proto skoro až dětinsky. Jak se výlet blížil, zaléval mé tělo adrenalin a ráno před výletem jsem nemohl dospat. Když nastal velký den, stačilo už jen procvičit ukazovák pravé ruky, který používám ke stisku spouště na foťáku a mohlo se vyrazit.

U pokladny nás čekal velký úkol. Zahraniční turisté platí za vstup 150 tisíc rupií, zatímco Indonésané pouhých 23 tisíc, rozhodli jsme se, že si to nenecháme líbit. Výzvou bylo i tvrzení Lisanne, naší spolubydlící ze Semarangu, která už zde dvakrát byla, a přestože mluví trochu Indonésky a vždy měla zdejší studentskou kartu, pokaždé platila dražší vstupné.

My měli v ruce Petry studentskou kartu, já žádnou zatím ve škole nedostal, takže jsem musel blufovat úplně. Použili jsme celou naši indonéskou slovní zásobu a pravděpodobně jsme zanechali dobrý dojem, protože jsme nakonec platili levnější vstupné. Nic není nemožné. Za ušetřené rupie se Petra před chrámem svezla na slonovi, odpoledne jsme jeli drožkou, dobře se najedli, koupili si a vypili kokos, večer se znovu dobře najedli a ještě nám určitě něco zbylo.

Borobudur byl postaven v 8. století a jedná se o největší buddhistický chrám na světě. Po úpadku buddhismu na Jávě byl zasypán sopečným prachem a zarostl džunglí. Znovu ho objevili Holanďané na začátku 19tého století. Poté prošel rekonstrukcí, zažil politicky motivovaný bombový útok v roce 1985 a následovala další rekonstrukce.

Poté co ve směru hodinových ručiček projde šest spodních čtvercových teras symbolizujících každodenní život a postupnou cestu k Nirváně, objevíte tři vrchní kruhovité terasy osázené útvary ve tvaru zvonů, uprostřed každé sedí Buddha, které mají symbolizovat právě věčný život a Nirvánu. Spodní patra jsou zajímavá především bohatou výzdobou, horní svou nepopsatelnou atmosférou. Nemluvím teď za Petru, ale takhle nějak jsem si představoval nebe.

Po návratu do města jsme využili příležitosti a shlédli představení tradičního loutkového stínového divadla. Nazývá se wayang, pochází z Jávy a tématem jsou různé motivy z hinduistických eposů Mahabharata a Ramayana. Existuje několik forem, my se zatím seznámili se dvěmi. První je wayang kulit (kožený wayang), loutky se vyrábí z kůže jakéhosi vodního buvola a následně jsou pěkně pomalované. Mistr se posadí za osvícené plátno, přikládá k němu loutky, pohybuje s nimi a hru doprovází vyprávěním v Javajštině a zpěvem. Mistrovi většinou pomáhá tradiční gamelanový orchestr a několik dalších zpěváků. Představení trvá celou noc, my shlédli jen zkrácenou dvouhodinovou verzi pro turisty. Druhou formou je wayang orang (lidský wayang), loutky zde zastupují herci.

Prambanan, druhý do party UNESCO, postavili hinduisté v devátém století a stejně jako Borobudur tiše chátral, než ho objevili a zrestaurovali Holanďané. Skládá se z několika chrámů, kterým vévodí trojice věnovaná třem nejdůležitějším bohům, jimiž jsou Shiva, Vishnu a Brahma. Největší chrám boha Shivy není přístupný, ostatní jsme si prohlédli i zevnitř, kde najdete sochu konkrétního boha. Prambanan se nám oběma moc líbil, je nádherný zejména v pozdním odpoledni.

Na západ slunce jsme se přesunuli k nedalekému Candi Sewu, buddhistickému komplexu z devátého století. Bohužel se mu restauratéři zatím nevěnovali tolik jako jeho větším kamarádům. Hlavní chrám obklopují desítky malých, které mají střechy do tvaru zvonů, podobných jako jsme viděli nahoře na Borobuduru. Všichni turisté byli už dávno pryč, takže jsme si užili chvilku o samotě. Celý komplex Prambanan jsme opouštěli jako poslední už za tmy.

V Yogyakartě jsme se poté v klidu najedli a počkali na půlnoční expres do Malangu. Nedoporučuji nechávat o víkendu nákup lístků na poslední chvíli, museli jsme předběhnout asi 80 lidí (funguje zde systém s očíslovanými lístečky podobně jako v Čechách na poště či na úřadě), aby na nás nějaké zbyly.