Protože jsme nechtěli přes vánoční svátky kysnout v rozpálených studijních městech na Jávě, vyrazili jsme vstříc dalším dobrodružstvím na naše milé Bali. Společnost nám dělala kamarádka Veronika, která se přijela ohřát z chladného Norska. Stejně jako před měsícem Patricia nám dovezla malé dárečky, kterými si nás získala (na Honzu prostě platí písnička „Because we are living in a material world and he is a material boy“ :P). Hlavně tedy norským sobím salámem, o kterém se mi i dnes občas zdává.
Hned jak jsme si vybalili, jsem se vyrazil naučit surfovat. Nejlepší místo pro začátečníky jako jsem já, je na Kutě, kde jsou dostatečně veliké a vcelku poslušné vlny. Zároveň také dostatečné zázemí, jelikož je zde hračka půjčit si surf a s ním Indonésana, který Vám hned jako první slíbí, že do půl hodiny na něm budete umět stát, ať se děje, co se děje. Po krátké instruktáži se jde na věc, hurá do vln, zalehnout na prkno, a můj guru hned jak vida první pěknou vlnu zavelel pádlovat rukama, v pravou chvíli mě ještě pošťouchl a já už se mohl nechat unášet. Povím Vám, je to nevšední zážitek, především pocit, že se pohybujete, v podstatě proto, že se vlna rozhodla, že Vás vezme na hřbet. A další pěkný zážitek, když se poprvé postavíte a snažíte se balancovat, sice brzy spadnete, ale přijde Vám, jako že tuhle vlnu jste dokázali téměř zkrotit. Zkrátka a dobře, surfování mě vzalo, i když pořád bych ho dělat nemohl. Není to drahý koníček, ale neumím si představit to dojíždění z Čech.
Dalšího dne jsme vyrazili na motorkách obhlédnout Tanah Lot. Cesta k němu není příliš dlouhá, ale než se člověk vyzná v systému jednosměrek, a i když se ptá na cestu, zákonitě alespoň třikrát zajede do špatné uličky. Okolí turistického místa mělo tradiční kulisu, abyste se dostali k samotné pamětihodnosti, musíte se nejdříve prokousat sítí vtíravých obchodníků se suvenýry.
Tanah Lot je hinduistický chrám umístěný na skále, o kterou se tříští jedna vlna za druhou. Leží už v podstatě v moři, musíte se k němu opatrně přebrodit. Samotný chrám je posvátné místo, kam mohou pouze hinduisté. My se alespoň umyly svěcenou vodou vyvěrající malým pramínkem ze skály.
Cestou zpátky nás chytl déšť. Na to, že jsme jeli na motorkách oba poprvé, tak nám to pěkně šlo. Přece jen se ale ukázala naše nezkušenost a potvrdila stará pravda, že na Bali se musí každý zahraniční motorkář nejdříve oťukat. Kousek od hotelu ťukla Peťa do zaparkovaného auta, mně se podařilo v zácpě během proplétání škvírami mezi auty odřít nohu své spolujezdkyně Veroniky. To naštěstí bylo vše, musíme zaklepat, ostatní naši přátelé, kteří si také prošli tímto křestem, většinou cejchují modřiny a malé spáleniny od výfuků.
Nadešel den Vánoc, sbalil jsem drobné dárečky, z Malangu napečené cukru, Petru s Veronikou a vyrazil na štědrovečerní večeři za československými přáteli do Jimbaranu. Jak si občas zoufám, že mi chybí domácí strava, tak tady se mi splnily některé tajné sny. Místo kapra byla sice jiná ryba, ale ten výborný bramborový salát následující po kapusťačce, který jsem zalíval punčem, přikusoval k němu karbanátky, žvýkal nakládané zelí a vědomí, že až se nacpu k prasknutí, tak na mě ještě budou čekat vanilkové rohlíčky a kokosové kuličky – cítil jsem se jako doma. (Vanilkové rohlíčky pekl Honza, na přání Vám jich po návratu napeče klidně kilo a ani k tomu nebude potřebovat troubu, prostě zázrak!)
Jako vánoční stromek nám posloužila malá hinduistická svatyně, pod kterou se schovali dárky a snažíc se dodržet všechny známé vánoční tradice, tak až po koledách jsme si je rozdali.
Druhý den jsme si přivstali, abychom se nechali odvézt do přístavu na rychlou loď směr Lombok a přilehlé ostrovy Gili.
