Sumatra - výlet za orangutány

Už jsem si pomalu zvykl na pohodlí domova, našel si staronovou práci a zvládl přijímačky na magisterský stupeň vysoké školy. Těžko se mi chtělo uvěřit, když jsem si spočítal, že jsem 6 měsíců zpátky v Čechách, což je skoro tak dlouhá doba, jako jsem strávil v Indonésii. Je nejvyšší čas doplnit poslední část mého vyprávění, dokud mám vše v živé paměti.

Pro připomenutí, na své vyprávění navazuji v momentě, kdy jsme byli s Petrou již pevně domluveni na datu návratu do Čech, trápilo nás ovšem poněkud nestandardní jednání na imigračních úřadech v našich univerzitních městech Malangu a Semarangu. Naše školy nám musely udělit povolení k ukončení studijního programu, jinak bychom nebyli na letišti puštěni ze země. Učitelka Citra přidala k dobrému historku o dánské studentce, která se účastnila stejného programu jako my loni, rozhodla se odjet domů předčasně, ale povolení si nevyřídila a byla na letišti zadržena, musela pak zůstat přes týden v Jakartě a propadla jí letenka. Petry univerzita nám pak situaci moc neulehčila. Po tom, co se nám podařilo od nich vymámit povolení k odjezdu, odmítla s námi Citra vyrazit na imigrační oddělení, pro razítko do pasu, prý protože když tam byla loni se slovenským studentem, chtěl po ní úředník úplatek.

Vydali jsme se na imigrační sami a vyzkoušeli si, jak se dokážeme domluvit po Indonésky. Věru nebylo to lehké, ale pas jsme jim vnutili a bylo nám slíbeno, že až se vrátíme z týdenního výletu na Bali, bude vše připraveno. Já svůj pas neviděl v podstatě od začátku pobytu v září v Semarangu, protože jsem ho svěřil asistentu Rohmanovi na mé univerzitě, takže mi tolik nechyběl. Bylo mi však řečeno, že bez něj mě nepustí do letadla ani na vnitrostátní let, takže jsem si vyřizoval kopii a povolení, abych se dostal na Sumatru. Začal jsem také pravidelně bombardovat Rohmana smskami, aby se postaral o razítko potřebné k mému návratu do Čech. Dvakrát na to sice zapomněl, potřetí mi řekl, že to půjde, ale ne zadarmo, že zřejmě bude potřeba někoho uplatit, ale nakonec se snažil, seč mohl. Svěřil se mi později, že se snažil hlavně proto, aby si napravil reputaci, když upadl v nemilost mezi zahraničními studenty na mé škole, protože mojí vietnamské spolužačce zapomněl vyřídit povolení k odletu domů na Vánoce. Že nemá potřebné razítko, si chudák uvědomila až na letišti v Jakartě a jediným v té chvíli možným způsobem bylo obětovat půlku měsíčního stipendia tedy milión rupií (2 tisíce korun) na uplacení letištního úředníka (kdyby se Vám někdo pokoušel namluvit, že zde neexistuje korupce, nechte ho snít a myslete si svoje).

Přes ty prožité okamžiky stresu, jsme s Petrou oba povolení k návratu dostali. On ho nakonec asi dostane každý, jen zaplatí různou cenu. Toť konec omáčky a zpátky k příběhu.

Z Bali jsme odcestovali do Malangu, zde pobyli den, sbalili saky paky, nechali se dovézt do Surabaji, následoval let do Jakarty, kde jsme se rozloučili s Petrou, která letěla domů. Pokračovali jsme sami s bráchou do Medanu, třetího největšího města Indonésie, nalézajícího se ostrově Sumatra, kde se dodnes vcelku dobře daří „lesním lidem“, jak zní doslovný překlad sousloví orang hutan (tedy po našem – orangután).

Přiletěli jsme poměrně pozdě v noci a bytovali jsme se v zatuchlém pokoji, se špinavými zdmi, zabedněnými okny a atmosférou připomínající film Hostel. Cena za noc pro dva byla nějakých 50 tisíc rupií (100 korun) a tuto velmi nízko nasazenou laťku jsme s mírnými odchylkami drželi v podstatě během celého našeho putování po Sumatře.

Hned druhý den ráno jsme se vydali městskou dopravou na jedno z hlavních autobusových nádraží. Zde bych chtěl říci, že jízdní řád napsaný křídou na černou tabuli už příště nebudeme brát doslovně. Pár hodin jsme si počkali, když už jsme šťastně seděli, tak stejně nebylo vyhráno, protože autobus hned jak vyjel z nádraží, na další hodinu zastavil a čekal, dokud nebyl dostatečně plný.

Mezitím se k nám přichomítl na první pohled trochu podezřelý Indonésan. Relativně dobrou angličtinou se nás vyptal, kam míříme, a když jsme ho ujistili, že do vesnice Bukit Lawang, podívat se na orangutany ve volné přírodě, vypadlo z něj, že je čirou náhodou průvodce a že jsme měli štěstí, že jede zrovna naším směrem. Podle všeho jsme ale nebyli první turisté, na které si takto počíhal už na nádraží v Medanu, aby mu je nevyfoukl jiný průvodce přímo ve vesnici. Ukázal nám pár pěkných fotek a napsaných doporučení od turistů (včetně českých), které vedl pralesem za orangutany, nabídl cenu a dovedl nás až do malého penzionku ve vesnici.

Bukit Lawang se rozprostírá podél obou břehů říčky, která vede na Indonésii nevídaně čistou vodu z pralesa. Vesnička je zvyklá na poměrně velký přísun turistů a tak většina domků hned u vody jsou penzionky nebo bungalovy. Z jednoho břehu na druhý se nedostanete autem, stojí zde pouze několik rozviklaných provazových lávek a v nejhorším případě se dá říčka i přebrodit. Přestože je zde opravdu velmi pěkně, většina lidí se zde dlouho nezastaví a hned druhý den se vydá do pralesa a další noci potom tráví pod improvizovanými přístřešky v divočině.

Ještě v podvečer jsme vyrazili na obhlídku nedaleké netopýří jeskyně. Nebyl to zrovna nejpříhodnější čas, já se bál, že se netopýři začnou budit a vyrážet na noční lov. Měli jsme štěstí, protože většina jich naštěstí ještě spala. Brácha využil příležitost a u vchodu do jeskyně vyzkoušel na liáně, jaké je to houpat se na ní jako Tarzan. Zase tak složitě to nevypadalo, nicméně druhý den jsme zjistili, že orangutáni jsou v téhle disciplíně podstatně šikovnější.

Před jeskyní mě pěkně bolestivě štípl do prstu na ruce komár. Byl jsem z toho ještě nějakou dobu poměrně vystrašený, protože takového jsem ještě zatím neviděl. Měl černé tělo s výraznými žlutými pruhy, později jsem se dozvěděl, že ten popis přesně sedí na druh, který je většinou odpovědný za přenos horečky denge (v nejhorším případě i smrtelné). Žádné příznaky jsem naštěstí neměl, jediné omezení do budoucna, se objevilo až v Praze. Chtěl jsem v nemocnici darovat krev, ale pěkně mi poděkovali a poslali mě domů s tím, že nebudou nic riskovat.

Zpátky k příběhu – druhý den ráno si naši šestičlennou výpravu vyzvedl domluvený průvodce, jiný než ten z autobusu, sympatický usměvavý domorodec. Jak je většina Indonésanů na evropské poměry pohublých, tak tento měl postavu fotbalisty Pavla Horvátha (= měl v podstatě obdobu pivního břicha) a k tomu kudrnatý účes alá Ronaldinho. Nesl nám v batohu svačinu a podle všeho se ve zdejší přírodě dobře vyznal. Ukázal nám několik kaučukovníků, kávových bobů a v přestávce předváděl, jak orangutání pojídají termity (strčí klacík do termitiště a když jej po chvíli vytáhnou obalený termity, tak už jim stačí tuhle místní delikatesu jen s mlasknutím slupnout).

Asi po půl hodině pochodu v postupně houstnoucím porostu průvodce zavětřil a řekl, že cítí nedalekého samce. Měl pravdu a my jej za chvíli nejen cítili, ale i viděli. Jelikož se orangutáni po ránu jen pozvolna probouzí, tak tento seděl na stromě, zíval a drbal se na prsou. Orangutáni si každý večer staví nový příbytek ve větvích na přenocování. Není proto úplně jednoduché na ně narazit, protože se postupně přesouvají po lese.

Nechali jsme samce, aby se v klidu věnoval ranní siestě a průvodci nás dovedli na místo, kde se pár metrů od sebe nacházeli dvě samice s mláďaty. Matky byly velmi klidné, nechali svoje dítka hrát si a šplhat po větvích. Jedno z nich na nás bylo tak zvědavé, že se k nám z jedné větve spustilo až na dosah ruky. My měli zakázáno se jich dotýkat, protože matky umí být v případě jakéhokoliv ohrožení mláděte velmi agresivní.

Když jsme je přestali bavit nebo možná spíše v okamžiku, kdy si uvědomili, že od nás nedostanou žádné ovoce, tak matka nonšalantně a mládě nemotorně pomalu odručkovaly po větvích pryč. V tu chvíli slezl Thomas Leaf Monkey (středně velká černá opice s bílou náprsenkou a čírem ve vlasech – místní jí říkají „punky monkey“), který nás do té doby pouze sledoval ze stromu, a se samozřejmostí populárního zpěváka se s námi nechal odfotografovat.

Za chvíli jsme měli „štěstí“ i na nejslavnější obyvatelku zdejšího lesa. Mina je orangutánka, která žila dříve v zajetí. Nad jedním okem má jizvu, kterou jí prý nožem kdysi způsobil nějaký člověk. Od té doby má lidský druh ráda jen do té míry, pokud jí odevzdá svou svačinu, což musel udělat i náš průvodce, když se za námi zlostně rozeběhla po úzké lesní cestičce. Vyfotili jsme si ji, ale rychle se klidili. Já se docela bál, protože kolují pověry, že poškrábala či pokousala několik turistů i průvodců.

Vydali jsme se pomalu k našemu tábořišti na břehu řeky. Byl jím jeden velký podlouhlý stan zapuštěný z jedné delší strany do svahu, otevřený směrem k řece, která tvořila přirozenou ochranu. Na večeři se už pomalu pracovalo a najedli jsme se opravdu jako páni. Vyrušila nás na chvíli návštěva poměrně velikého varana, který připlaval proti proudu řeky s úmyslem sníst nám něco z našich zásob.

Naše tábořiště je jedno z míst, na které vzpomínám za celý pobyt v Indonésii nejraději. Rušeni pouze proudem řeky a zvuky džungle jsme se krásně vyspali. Trochu mě vyvedlo z míry, když před spaním obsypal náš průvodce stan solí, to prý kvůli hadům a pavoukům. Ráno jsme ještě vyrazili na krátký výlet k vodopádu s lagunou, poté nás už čekal návrat do vesnice po řece na voru sestaveném z duší z pneumatik, řízený obratně naším průvodcem dřevěným bidlem, kterým nás odstrkoval mimo dosah velkým balvanů.

Poté jsme ještě jednu noc strávili v Bukit Lawangu a na druhý den si domluvili odvoz do města Berastagi, kde jsme si naplánovali výstup na jednu z místních sopek. Velmi nerad jsem opouštěl vesnici, která si i přes pravidelný nápor turistů stále ponechává svou tvář. Kontrast si uvědomíte cestou, když projíždíte rozlehlými palmovými plantážemi, kterým musela velká část původního lesa už ustoupit, a které slouží jako zásobárna pro výrobu palmového oleje velkých evropských distributorů.